TEN (skvělý/špatný) POCIT ZE SEBE.

Čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak je strašně důležitá sebedůvěra a hlavně to, jaký ze sebe máme pocit. Odráží se to naprosto ve všem, co děláme, na co myslíme, jak se chováme k lidem kolem nás. Odvíjí se od toho naše nálada, motivace. Tvoříme díky tomu sny, protože naše sebevědomí nám umí říct, zda na něco máme, nebo nemáme. A pokud nemáme, sráží nás to na kolena.

Není to o tom, že se ráno namaluju a řeknu si, že se sama sobě líbím. Není to ani o tom, že si koupím nové šaty, jdu s nimi mezi lidi a cítím se skvěle. To je jen malý kousek skládačky. Tohle podle mě není sebevědomí. Jen nějaká hra na něj. A pokud pro někoho ano, měl by se zaměřit na svou duši. Jelikož přemýšlí hodně povrchně. Ale naprosto chápu. Já to tak taky měla. Před pár lety jsem vstávala klidně i o tři hodiny dříve, než jsem šla do práce, jen proto, abych si umyla vlasy, namalovala se a rozmyslela si, co si vezmu na sebe. Ne kvůli sobě, ale kvůli okolí. Což je na tom úplně to nejhorší. Kvůli tomu, aby mi nikdo neřekl, že vypadám nenamalovaná hrozně, nebo, že mám na sobě něco, co není trendy.

Samozřejmě se ráda hezky a pohodlně obleču, co něčeho, co si myslím, že mi sluší. Ráda se namaluji, dojdu si na řasy, na nehty. Pro svůj dobrý pocit. Vím ale, že i bez toho všeho bych se měla ráda a dokázala bych vyjít mezi lidi úplně stejná, jako jsem s tím vším. Protože důvěřuju sama sobě. Vím, kdo jsem. Vím, co chci. Nenechám si ničit život sama sebou, ani nikým jiným. Jen proto, že sama sobě nedůvěřuji a občas si přijdu slabá. Někdy je to normální. Ráno se probudíme a už od prvního mrknutí víme, že se celý den budeme cítit hrozně. Může za to možná i předešlý den, nebo sen, co se nám zdál. A je to v pořádku, jen musí pořád být daleko a mnohem více těch dní, kdy je nám skvěle ve vlastním těle a s naší duší. Jinak to nemá smysl. A jak jsem psala na začátku. Odráží se to na všem kolem nás.

Například cvičení a můj životní styl pro mě není jen něco na oko. Není to pro mě je způsob, jak vypadat dobře a jak obléknout svoji velikost kalhot. Jde mi především o ten pocit ze sebe. O tu radost, teplo a sebevědomí, které mi to dává každý den. I když mám těžší období, tak se snažím, abych na sebe nezapomínala a vždycky mi to moc pomůže, dát se dohromady. Sice mám menší chuť k jídlu a větší nechuť ke cvičení, ale já věřím, že se to vždycky brzy srovná, protože zdravé jídlo a cvičení mi vždycky pomůže dostat ze sebe to špatné a negativní. 

Moc dobře si pamatuji pocit, když na to kašlu. Jsem unavená, nepříjemná, dost často i nafouklá, oteklá. Nemám chuť se hýbat, něco pro sebe dělat a při práci nejsem tak produktivní, jako normálně. Když se nějakým záhadným způsobem omylem zbavím mé zajeté rutiny, je občas dost těžké se do toho vrátit zpět. Ale vždycky mě nejvíc namotivuje, když si vzpomenu, jak skvěle se cítím, když se tomu věnuji. Když obětuji pár desítek minut denně jen pro sebe, pro svoje zdraví, duši, tělo. Pro svoje já. Cítím se pak úžasně a vyrovnaně, protože pro sebe něco dělám.

Naše tělo s námi bude pořád a je to jediné místo, kde budeme muset celý život žít. Proto si myslím, že bychom o sebe měli pečovat. A ne jenom tím, že se namalujeme, nebo si zajdeme na nehty. Je to daleko hlubší. A když si uvědomíte, že je vlastně nesmysl tohle všechno dělat jen kvůli číslu na váze, dojde vám, že je v tom mnohem více. Jde totiž hlavně o naše sebevědomí a pocit z nás. Musíte mi prominout moje vyjadřování. Těžko se něco takového vysvětluje, obzvlášť člověku, který pro sebe nic nědělá, nebo se toho celý život vyloženě děsí. Chci jen říct, že nezáleží na tom, jak s námi zachází okolí, jestli máme vůli, nebo jestli máme oblečení podle posledních trendů. Záleží totiž na tom, jak si sami sebe vážíme a jestli jsme schopní koukat na tohle všechno reálným pohledem, nebo něco do nekonečna přehlížet. Například svůj negativní vztah sám k sobě. Buď chceme, nebo ne. Všechno ostatní jsou výmluvy.