Kolikrát jsem si říkala, že s tím musím bojovat. Říkala jsem si, že musím porazit sama sebe, abych konečně začala žít naplno. Jenže ty myšlenky, výmluvy a úzkosti mě svazovaly den ode dne víc. Byla jsem nerozhodná, co vlastně chci a co nechci. Nedokázala jsem se odpíchnout z bodu A a makat na tom, abych se dostala tam, kam chci, do bodu B. Nikomu jsem to neříkala. Chtěla jsem si to srovnat sama v sobě. Chtěla jsem, aby mi konečně došlo, že pokud s tím něco neudělám, život mi bude protékat mezi prsty. Protože nevím jak vám, ale mě připadá, že ten čas letí čím dál rychleji. Něco odkládám jen na zítra a najednou je o 14 dní později a já to pořád neudělala. Mám tolik možností, nad čím bych mohla pracovat, že akorát přemýšlím nad všemi variantami a neděám přitom vůbec nic. Jen mi v hlavě neustále vrtá, jestli je tohle dobrá cesta a tamto dobrý směr.