JE MI FUK, CO SI MYSLÍ

7. května 2018


Nějaký ten pátek jsem tu neprobírala jedno z mých nejoblíbenějších témat a tím je sebeláska. Tohle téma mi totiž lezlo krkem a přišlo mi, že o tom v dnešní době píše opravdu každý. Jenže mě to přišlo jako faleš a přetvářka, která je jen momentálně in a trendy na sociálních sítích. Sama sebe jsem se vždycky ptala, kolik lidí po vypnutí Instagramu pořád na sebelásce pracuje a kolika lidem je naopak ještě hůř než předtím. Těžko říct. Třeba svojí hlavě jen dávám domněnky a přitom je to všechno real. Jen mi přijde vážně divný, že jako lusknutím prstu najednou všichni milují svoje nedokonalosti. I když by to teda bylo sakra boží!

Pokud chceme pracovat na tom, abychom se měli rádi, je tady jedno z nejzákladnějších pravidel, bez kterého to nepůjde ani náhodou. Musíte se vykašlat na to, co si o vás myslí ostatní. Nikdo kolem vás nepřemýšlí jako vy. Ani vaše mamka, či přítel. I když se můžete domnívat, že víte, co si lidi kolem vás myslí, ne vždycky by jste se trefili. Každý máme myšlení nastaveno úplně jinak a každý jsme jiný. Tím pádem nemůžete své hlavě namlouvat vnitřním hlasem, že úplně jasně a přesně víte, co si o vás lidi myslí. To je kravina a největší domněnka, jakou v sobě můžeme nosit. 
Docela těžko se mi o tom píše. Vím, že hodně lidí tohle nepochopí, ale před pár lety jsem trpěla něčím, co bych přirovnala k sociální fóbii. Měla jsem veliký problém chodit mezi lidi, do práce, nebo prostě s kýmkoliv mluvit a to klidně jen po telefonu. Největší problém mi samozřejmě dělali cizí lidé, nebo lidi o kterých jsem byla přesvědčena, že mě nemají rádi. Doslova mě ovládalo nízké sebevědomí a při komunikaci s lidmi jsem musela neustále myslet na to, co asi špatného jim o mě běží v hlavě. Při komunikaci s lidmi se mi stávalo, že se mi zvýšil tep, zrudla jsem a nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Byla to moje noční můra. Až je mi z té vzpomínky vážně smutno.

Dneska se na to můžu zpětně podívat a dokážu si uvědomit, proč mě takové úzkosti zžíraly. Neměla jsem se ráda, nedokázala jsem uvěřit, že by mě někdo mohl brát vážně, že si o mě lidi nemyslí pořád jen špatnosti a nemohla jsem s tím bojovat. 
Když si uvědomíte, jak moc vás ovládá to, že se domníváte, že si o vás myslí druzí, jste na té nejlepší cestě. Zkuste si vybavit, kolikrát vás za život ovlivnilo to, že jste se soustředili na to, komu co o vás běží v hlavě. Já bych to snad ani nespočítala.
Je to naprosto zbytečné. Vy žijete svůj život, lidi kolem vás žijí život svůj. A upřímně? Každého věc, jakým způsobem svůj život žije, jak vypadá, co si myslí a dělá. Každý z nás by se měl starat jen sám o sobě, popřípadě o naše nejbližší, kterým je opravdu někdy potřeba říct, co si myslíme. Ale věřte tomu nebo ne, daleko více lidem jste ukradení, než aby ještě přemýšleli o tom, jak hrozně špatní jste. Jdete po ulici a myslíte si, že na vás každý kouká. Přitom 99% lidí kouká skrze vás. Koukají do prázdna, zatímco přemýšlí o jejich starostech, problémech, radostech, životě. 


Sama to znám na vlastní kůži. Dost jsem se tenkrát trápila a vím, jak je hrozně těžké povznést se nad to všechno. Uvědomit si, že je úplně jedno, jaký mají názor druzí je jedna z nejtěžších věcí, co jsem dokázala v životě porazit. Ale stojí to za to a nikdy jsem nebyla svobodnější. Neberte lidi kolem sebe osobně. Ani to špatné, ani to dobré z nich. Je to totiž jen projev jejich světa, jejich myšlenek a domněnek. Vás se to žádným způsobem netýká. Hodně štěstí.

10 komentářů

  1. Ahoj Péťo zrovna teď se mi děje to samé ale nedokážu se nad to povznést, protože teď mi strašná spousta lidí které jsem mněla ráda řikat jak špatná jsem a já se vážně snažím brát to s nadhledem ale nejde mi to

    OdpovědětVymazat
  2. Super napsaný moc mi v životě pomáháš a za to ti děkuji. A tohle mi pomohlo taky úmíš to super napsat a každý to pochopí a pomůže mu to. Děkuji za to, že tady jsi.��

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, mám stejný problém a už nějakou dobu se s tím snažím bojovat a opravdu to není lehké. Samozřejmě, že když nejsem mezi lidmi, tak se dokážu povzbudit a říct si, že příště už se nebudu starat o to, co si myslí druzí, ale ve skutečnosti to tak moc nefunguje. To, co jsem hlavně chtěla napsat je, že mě vždy potěší, když vím, že v tom nejsem sama a když teď i díky tobě vidím, že se to dá úspěšně překonat.❤

    OdpovědětVymazat
  4. To je jako bys mi psala z duše. Už několik let s tím bojuji a poslední rok nejvíce. Je sakra těžký tohle překonat a každýmu přeju, aby k sebelásce jednou došel.

    OdpovědětVymazat
  5. Přesně tak, byla jsem takový stydlín, občas zrudnu i teď, ale už jen výjimečně :D ;) poslední půl rok se dost snažím to vnímat, jak jsi napsala, nemyslet na to, jak mě vidí jiní, co si budou myslet až to řeknu nebo to udělám, i když jsem věděla, že to jsem já, to co jsem chtěla říct či udělat, šlo to od srdce, ale pak ty myšlenky, co by na to řekli... no jo, nerada na to vzpomínám, ale je fajn, že se posouváme :), to je na tom to hezké. A o to víc jsme na sebe pak pyšní!

    OdpovědětVymazat
  6. Prosím, hlavně stále pokračuj v tom, co děláš. :) Vše také krásně napíšeš, vysvětlíš, čte se to samo. ;) Měj se krásně a děkuji. <3

    OdpovědětVymazat
  7. Obdivuju, že i jako blogerka, co píše o sebelásce, se dokážeš přiznat k tomu, že nejsi šťastná 24/7. Spousta lidí se to bojí říct, aby jejich čtenáři neztratili motivaci. Ale ve skutečnosti to pomáhá, vidíme pak, že jsi taky člověk. I o tobě jsem totiž poslední dobou měla pocit, že ta sebeláska je fake. Teď vím, že jsem se spletla.
    Pokračuj v tom, co děláš, Péťo. Děláš to dobře.

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj úplně chápu jakou jsi měla situaci a obdivuji tě jak jsi nad ní dokázala zvítězit. Každý den doufám v to samé. Některým lidem přijde směšné, když řeknu že to chápu, protože je mi pouze 16 let, ale v našem věku je to možná nejhorší. Každé ráno se probouzím s tím, že dnes začínám od znova, ale nejde to. Ve škole svoje nulté sebevědomí a nenávist vůči sobě samotné chovávám za falešné úsměvy. Tyhle pocity, však nikdy nepocházeli z chování cizích lidí vůči mě, ale mé rodiny. Vždy chtěli abych byla ideální dítě, což ve škole na gymnázium jim to aspoň z určité strany dokazuji, ale nevypadám tak jak by jsi představovali. Nejsem tlustá, ale ani hubená či štíhlá, jsem tak akorát, jak by někdo řekl, ale to jim nikdy nebylo dost. Mám je ráda, je to moje rodina přeci. Jejich chování v tomhle ohledu mě dostalo, je to tak rok zpátky, až k sebepoškozování. Nikdy si to neuvědomili ani by nikdy neřekli, že je to jejich vinou. Nejhorší na tom je že si vše zcela uvědomuji, a však přesto s tím nic nedokážu udělat.

    OdpovědětVymazat
  9. Ahojky, nikdy by mě nenapadlo že to o čem píšeš někdy vůbec překonám. Bojovala jsem s tím od 18 až do 24 let. Bylo to moje nejhorší období v životě. Byla jsem opravdu na dně a nikdo mi nedokázal pomoci , uzavřela jsem se do sebe a přetvařovala jsem se před všemi přáteli jak je mi fajn a jak moc jsem šťastná . Dokonce ani příteli jsem se se svým problémem nevěřila. Nenáviděla jsem se za to jak moc velký problém mám mluvit s lidmi. Teď je mi 27 let a jsem šťastná konečně se mám ráda, mohlo by to být ještě trošku lepší,ale teď už vím že se s toho dostanu. Hodně mi pomohlo další vzdělávání a během něj jsem se zaměřila na nový cíl v mém životě kterou jsem se snažila dosáhnout a višlo to . Všem s tímto problémem držím palečky ať se máte zase zdravě rádi jako dříve a přeji brzké uzdravení protože pro mě to byla jakoby nemoc že které jsem se musela sama vyléčit . A pokud uz nebudete vědět jak dál ,nebojte se opravdu vyhledat lékaře na duši. A ješte bych chtěla vzkázat těm co tím nikdy neprošli a vysmívají se nám když zčervenáme nebo odvracíme zrak,... nedokážete si představit čím si ti lidi prochází a jak tím trpí. A ví jim těmi posměšky atd. jen ubližujete ještě víc. Dekuji ti za toto téma teď aspoň vim že jsem v tom nebyla sama.

    OdpovědětVymazat
  10. Peti, obrovskej palec nahoru. Neskutečně rosteš před očima. A kromě toho, že ti to fakt moc sekne ( !!! ), je vidět, že jsi velmi uvědomělá. Mám tě moc ráda.

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥