Už je to nějaký čas, co jsem si
pořídila chytré hodinky. A právě teď je ideální doba k tomu,
abych se s vámi podělila o moje zkušenosti s touto vymožeností.
Nebyla bych to já, kdybych nezatoužila po něčem, co mi ulehčí můj životní styl
a díky čemu získám větší přehled o svém těle. Pár týdnů jsem hledala hodinky,
které budou zvládat všechny moje požadavky a navíc budou na ruce vypadat dobře.
Protože chytré hodinky nejsou jen módním doplňkem, ale je opravdu nejlepší a
nejvhodnější mít je na ruce 24/7. Hledala jsem všude možně, přes levnější, až
po ty dražší a nakonec moje srdce zatoužilo po variantě od Apple. Ach, jen ta
cena. Sice jsem měla v plánu se rozšoupnout a udělat si opravdovou radost,
ale deset tisíc byla investice, která mi přišla už vážně přes čáru. Pátrala
jsem proto dál a vzpomněla jsem si na dost oblíbenou firmu Fitbit, která je
známá právě chytrými náramky a hodinkami pro fitness nadšence.
Nějaký ten pátek jsem tu neprobírala jedno z mých nejoblíbenějších témat a tím je sebeláska. Tohle téma mi totiž lezlo krkem a přišlo mi, že o tom v dnešní době píše opravdu každý. Jenže mě to přišlo jako faleš a přetvářka, která je jen momentálně in a trendy na sociálních sítích. Sama sebe jsem se vždycky ptala, kolik lidí po vypnutí Instagramu pořád na sebelásce pracuje a kolika lidem je naopak ještě hůř než předtím. Těžko říct. Třeba svojí hlavě jen dávám domněnky a přitom je to všechno real. Jen mi přijde vážně divný, že jako lusknutím prstu najednou všichni milují svoje nedokonalosti. I když by to teda bylo sakra boží!
Dlouho tu nebyl žádný článek. Moc dobře vím proč. Snažila jsem se v hlavě uspořádat myšlenky a ujistit se, jakým směrem chci dál blog směřovat. Možná jste už zaznamenali nový vzhled blogu, z kterého jsem opravdu nadšená. Konečně vyzařuje tu správnou energii, kterou jsem chtěla aby dostával mezi vás. Poslední týdny, možná i měsíce ten čas tak letí, bože, jsem si začala uvědomovat spoustu věcí, které mě dostávají do stavů, kdy dělám úplně normální věci, ale mám při nich tupý, zamyšlený výraz a myšlenkami jsem vlastně úplně mimo dění. Často se sama sebe ptám, proč nevím kdy jsem šťastná a když to konečně vím, rozpustí se tenhle pocit během pár dalších minut, jako bych se šťastná nikdy cítit neměla. Znáte takový ten pocit ať už děláte cokoliv, jste s kýmkoliv a kdekoliv, ale uvědomíte si. Jo aha!? Ty jo. Tohle je moment, kdy jsem opravdu šťastná a modlíte se, aby ta chvíle nikdy neskončila? Já jsem ještě hrozně pověrčivá, takže v takových chvílích většinou začnu ťukat do čehokoliv co nehoří, samozřejmě poblíž. Abych to jakože nezakřikla. Sakra, jak já bych popsala to, co mám teď v hlavě, abychom se správně pochopili. To je opravdu nejtěžší na tom, být blogerkou. Můj pocit je ten, že když je člověk šťastný, neuvědomuje si to tolik, jako když je nespokojený, nešťastný a prostě pravý opak. Čím to? Máme tendence si víc ztěžovat, jak je život hrozně nespravedlivý, než abychom si vážili toho, co máme a radovali se z maličkostí? Za mě ano. Jsem si jistá tím, že tohle je prokletí dnešní doby.
LOSOS ČERVENÝ
KVĚTÁK
KAPUSTIČKY
MÁSLO
TUČNÁ SMETANA MIN. 30%
EXTRA PANENSKÝ OLIVOVÝ OLEJ
STROUHANKA
ČERNÝ PEPŘ
PETRŽEL
LISTOVÝ SALÁT
Květák očistíme a nakrájíme na malé kusy. Ty pak vložíme do rendlíku a zalijeme vroucí vodou a smetanou. Necháme vařit dokud nezměkne (cca 20 minut). Mezitím si očistíme kapustičky a vložíme je do vroucí vody. Po 3-5 minutách je můžeme vyndat do ledové vody. Tím si zachovají krásnou zelenou barvu. Lososa si nařežeme na filety a dostatečně osolíme a o pepříme. Na pánvičku nalijeme trochu olivového oleje a zprudka ogrilujeme, tak aby zůstal losos uvnitř ještě syrový. Následně ho vložíme do trouby na 200 stupňů a pečeme asi 5 minut, dokud nebude krásně dozlatova opečený. Vložíme si trochu másla do rendlíku a vložíme očištěné kapustičky. Ty opečeme se strouhankou a čerstvou petrželkou hezky dozlatova. Jako druhou přílohu zvolíme čerstvý salát, který promícháme s trochou olivového oleje, citronovou šťávou, solí a pepřem. A jako poslední krok rozmixujeme květák se smetanou tyčovým mixérem a vytvoříme tak jemné pyré, které jen trochu dochutíme.
Dnešní článek jsem ani neměla v plánu psát, ale když jsem si dneska přeměřovala míry, došlo mi, že teď mi to všechno jde jako po másle a ráda bych vás tím namotivovala. Pokud se v čase přeneseme někdy do listopadu a prosince minulého roku, můžu vám klidně přiznat, že jsem nebyla vůbec spokojená. Snažila jsem se pořád mému životu dát nějaký režim, ale vždy mi motivace vydržela pár dnů. Neříkám a netvrdím, že jsem jedla nezdravě, nebo plácala páté přes deváté. Jen mi prostě můj styl života nedělal takovou radost, jakou mi dělal dřív. Těžko říct, čím to bylo. Možná tou zimou venku, kterou nemám vůbec v oblibě. Možná tím, že jsem v podvědomí prostě čekala na to, až vypustím e-book a pustím se do něj.
Ti, kteří mě sledují už nějaký ten pátek ví, že jsem si prošla snad všemi etapami vztahu s jídlem, cvičením a svým tělem, které jsou možné. Od problémů s jídlem všech druhů, po léčení se z nich, přes další extrémy, až po zdravý přístup k tomu všemu a zdravou sebelásku. Mám toho za sebou dost, ale pořád si dokážu vzpomenout a vybavit si všechny pocity, strachy a myšlenky ze všech těch období, kterými jsem si prošla.
Když jsem trpěla anorexií, rozhodně bych nikdy nečekala, že se ještě někdy v životě dokážu najíst bez obav a strachů, že přiberu. Opravdu by mě nenapadlo, že si někdy dám zmrzlinu, nebo pizzu a dokážu si to taková jídla užívat bez výčitek. Dneska už jsem sice úplně jinde, ale přesně vím, co bych poradila mému dřívějšímu anorektickému já, abych se zbavila depresí a výčitek. Tenkrát mi to neustále opakovali lidé kolem mě. Ovšem já si neuvědomovala, že mám problém a spíše jsem jejich řeči vnímala jako závist, nebo chuť mi překazit dietu. Možná, kdyby mi tenkrát promluvil do duše někdo, kdo si prošel tím samým peklem a dokázal se do mé situace, myšlenek a strachů vžít. Možná bych křik vyměnila za to, že bych se mu vybrečela na rameno a konečně se někomu svěřila, že ten problém mám, jen se ho snažím každý den skrývat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Social Icons