O kurzu
jsem psala zhruba před měsícem článek v kterém jsem se rozkecala o tom, jak to
celé probíhalo a dneska se vrhnu konečně na vyprávění o tom, jak probíhaly zkoušky a jak to nakonec celé dopadlo.
Když
jsem se první zahajovací den dozvěděla, že první zkoušky nás čekají už za tři
týdny, nějak jsem nad tím mávla rukou. Nevím jestli jsem to nějak
přeslechla, nebo to můj mozek odmítl vnímat, ale to, že to bude zkouška z
anatomie jsem se dozvěděla poprvé až za dalších pár dní. Upřímně jsem nad tím i
podruhé mávla rukou. Ovšem hned na první přednášce anatomie mi došlo, že to
nebude taková legranda, jak jsem si myslela.
Za prvé
to bylo něco, co jsem v životě na žádný škole neprobírala a jako druhé jsem
tajně doufala, že si z nás dělají srandu, když nám řekli, že všechny názvy po
nás budou chtít i v latině. Nevím, jestli to mám vrozený, ale dost často dělám
to, že když mě čeká něco fakt zlého, dělám, že to neexistuje a že se to vůbec
nemá stát. Takže se tahle moje strategie nevyhnula ani této zkoušce a učení na
ni. I když nám pořád dokola všichni přednášející opakovali, že se máme učit
pravidelně a průběžně, já se na to vrhla až o pár dní později, skoro na
poslední chvíli. Ovšem o to víc intenzivněji a fanaticky. Učila
jsem se v tramvaji, v autobuse, o volnou hodinu na kurzu, doma, ve fitku při
kardiu. No dobře, teď možná trochu kecám. Zapálená jsem sice byla, ale takhle
moc až pár dní před zkouškami, když mi přišlo, že čím víc se toho učím, tím
méně toho vím. Přiznám se, že mě občas při otočení dalšího listu, který jsem se
měla naučit, polilo horko a udělalo se mi lehce špatně od žaludku. Čas se
krátil a já si pořád opakovala, že se to prostě nedá naučit. Dokonce mi občas
přišlo, že mi latinské názvy natolik vymlely mozek, že slovo musculus (=sval),
kterým začínal každý název mě bude strašit i ve snu. Nakonec se to tak
fakt dopadlo! Hele já vím, asi to moc prožívám, ale já fakt nejsem
studijní typ, školu nenávidím a učení mi vždycky dělalo problém, protože ve
chvíli, kdy jsem se měla učit, tak i uklízení byla zábava. Vlastně cokoliv
jiného než učení byla hrozná švanda a nemohla jsem se od toho odtrhnout. :D A
co teprv když máte mobil v dosahu 10ti metrů od sebe. A furt bliká, pípá, zvoní
a vy k němu pořád chodíte, berete ho do ruky a věnujete se mu. I když
víte, že nemůžete a bylo by stokrát užitečnější, kdyby jste ho vzali a hodili z
okna!
Poslední dva dny před zkouškou mi bylo zle. Jeden den jsem nemohla vůbec jíst a druhý jsem byla se skriptama skoro zalezlá v ledničce. Měla jsem fakt strach. Ono jako vědět všechny svaly v těle českým názvem, latinským názvem, kde ten sval končí, kam se upíná, k čemu slouží a vyjmenovat na něj cviky, to jako není žádná procházka růžovým sadem.
Před zkouškou jsem spala asi hodinu, protože jsem si do rána tahala mnou vyrobené kartičky s otázkami a zkoušela jsem sama sebe. Budíčka jsem si dala na čtvrtou ráno a pokračovala jsem vždy do té doby, než mi spadla hlava a já na pár minut usla. Ani budíka jsem nepotřebovala, pokaždé mě probudila myšlenka, že se zkoušky už fakt blíží!
Často jsem tady psala v článcích, že to, v co věříte a to, co si vsugerujete, se taky stane. Co vysíláte do vesmíru, tak to se vám taky vrátí. Posledních pár let tomu zapáleně věřím a fakt jsem si vědoma toho, že myšlenky ovlivňují náš život a to, jak se budeme mít a jak se budeme cítit. Ovšem to, co se stalo při zkouškách, to byla fakt nějaká nadpřirozená síla!
Ráno před zkouškami jsem si skoro ani nemohla namalovat linky, jak se mi klepaly ruce a upřímně to bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky. :D Snídani jsem do sebe jen tak tak narvala a stejně mi přišlo, že ji každou chvíli uvidím podruhé. :DD Sbalila jsem si věci a vyrazila vstříc osudu. Než jsem odcházela z bytu, řekla jsem si, že to dám! A že si vytáhnu otázku číslo tři, protože tu jsem uměla nejlíp ze všech! Začala jsem tomu věřit a trochu mě to hodilo do klidu. Ovšem, než jsem dorazila na zkoušky. Tam na mě padla taková tréma, že jsem chvílemi nemohla ani mluvit a v druhé chvíli jsem žvatlala pátý přes devátý. Moje břicho bylo stažený, jak kdyby mě čekalo rande s Ryanem Goslingem! :D Ke zkoušce jsme chodili po dvojících. Já a Alča jsme šly na řadu druhý, protože jsme to chtěly mít rychle za sebou. Alča si vytáhla otázku. Já si v duchu řekla, že si prostě vytáhnu otázku číslo tři, odpočítala jsem sedm papírků, protože sedmička je moje oblíbené číslo a otočila otázku. Vzpřimovače páteře! Otázka číslo tři! Skočila jsem asi pětkrát do stropu a nevěřila vlastním očím!
Otázku jsem si vypsala z hlavy na papír, potom jsem ji přednesla a na závěr jsem musela dva cviky předvést tak, jako bych měla trénink s klientem. Já dostala cvik, který jsem ještě před kurzem dělala opravdu hrozitánsky špatně, nedokázala jsem ho procítit a nikdy mi nešel - mrtvý tah. A jako druhý hyperextenzi!
Za jedna!
Za jedna!
V den testů jsem byla docela v pohodě, říkala jsem si, že je to až nějaký podezřelý. Ovšem po cestě na zkoušky už se mi dělalo opět špatně od žaludku.
Testy rozdány. Musím upřímně říct, že některé věci jsem tam viděla poprvé, nebo spíš jsem na ně při učení nenarazila, nebo narazila, ale už se mi prostě do hlavy nevešly. Tím pádem to u některých otázek bylo buď a nebo. A díky tomu jsem měla po dopsání testů smíšené pocity. Čekání na vyhodnocení mi přišlo jak kdybych čekala nejmíň rok.
Testy jste prošla! Skočila jsem do stropu! Hrozně se mi ulevilo a spadl mi obrovský kámen za srdce, který kdyby byl reálný, tak rozbije podlahu! Mám to! Obhajoba seminárky nakonec dopadla dobře, spíše se mě ptali na věci, které v ní nechápali, ale po vysvětlení jsem byla pochválena, takže jsem měla radost, že moje schopnost sesmolit text se odrazila i v něčem užitečném. Rozloučila jsem se s bandou lidí, který byli nakonec hrozně fajn, i když jsem si první den říkala něco jiného :D a letěla jsem s úsměvem od ucha k uchu domů, hezky se všemi osvědčeními v ruce!Tímto ukončuji článek o průběhu kurzu trenéra na škole Olympia a chci jenom říct ... lidi, plňte si svoje sny, je to tak boží pocit. Ani nevíte, jak jsem šťastná za to, že jsem se konečně rozhoupala k tomu, abych se stala trenérkou a mohla dělat, co mě baví. I když kurz byl chvílemi hodně unavující a vyčerpávající, byl mi opravdu obrovským přínosem a dozvěděla jsem se hrozně moc informací, které mě posunuly dál. Neříkám, že jsem teď nějaký chytrolín, chci se dál rozvíjet, chodit na další kurzy, semináře, vzdělávat se v tomto oboru, ale myslím, že tahle škola mi dala opravdu slušný základ! Je ze mě trenérka! A já děkuji všem za podporu, i vy jste mi pomohli v tom, abych si svůj sen splnila! :)
Moc gratuluju! Jsi šikulka :)
OdpovědětVymazatNejvíc děkuji! :))
VymazatMoc gratuluji! :) Jsi dobra, ze jsi to tak vse zvladla.. :) Helena
OdpovědětVymazatMoc Ti děkuju! :)
VymazatMoc gratuluji! A upřímně závidím to štěstí s vytáhnutím otázky - já si vždycky vytáhnu to, co nejvíc nechci :/ :D
OdpovědětVymazatTo byla sakra náhoda! :) Děkuji moc!
VymazatLol, sice ti to moc přeju a je super, že jsi to zvládla.
OdpovědětVymazatAle musím se trochu smát, vím, že se to těžko chápe, ale tvoje popisování učení mi přijde trochu jak z jiného vesmíru. Mám pocit, že většiny lidí na vejšce je tohle docela denní chleba... učení několik měsíců vkuse s naprosto stejnými symptomy jak máš ty:)).
Nejsem student a nikdy jsem se neučila, proto to tak prožívám. :)
VymazatGratuluji :) vím jak je anatomie náročná, latinske názvy a všechno. A svaly jsou podle mě fakt nejhorší :D takže klobouk dolů :) vím o čem mluvím, jsi fakt úžasná
OdpovědětVymazatNejvíc děkuji, latina nebude nikdy moje kamarádka. :D
VymazatMoc gratuluji ! :)
OdpovědětVymazatLenaČerge
Moc děkuji! :))
Vymazat