Kdy jindy se odhodlat k nějakým větším změnám, než na začátku nového roku. Nikdy jsem sice nebyla člověk, který by čekal na konec roku, jen aby měl motivaci něco ve svém životě změnit. Ovšem i tak si vždy před Silvestrem rozmýšlím, co bych v tom následujícím roce chtěla změnit, dělat, či získat. Moje plány do příštího roku jsou celkem jasné. Přemýšlím nad nimi už celkem dlouho a často si v hlavě přemítám vidinu a představu o roku 2018. V poslední době dost plánuji a přemýšlím o tom, jakým směrem by se měl můj život dál odvíjet a kam chci, aby všechno co dělám, mířilo. Měsíce plynou dál a já mám čím dál víc jasno v tom, kam mě táhne srdce a o tom, co mě naplňuje a baví. 

Článek nebyl sakra dlouho a já vás tu konečně vítám u nového povídání. Abych se k psaní zase po dlouhé době vrátila, rozhodla jsem se dneska pro velice obsáhlý příspěvek na téma mé novinky. 

Ano, dneska půjde o to, co teď pořád ukazuji na mých sociálních sítích a vlastně je to ten nejhlavnější důvod, proč jsem tu tak dlouho nebyla a nepodělila se s vámi o nějaké moje myšlenky. Moje tvorba e-booku "finišovala". Jde o zatím můj největší projekt, který ze mě totálně vycucl všechno. Všechny myšlenky, postoje, názory, tipy, triky, cviky, recepty a energii. Ale ve chvíli, kdy jsem e-book viděla ve finální verzi, okamžitě jsem si řekla "Jsem na sebe pyšná a stálo to za to". Ono to na jednu stranu bylo vážně těžké. Pořád jsem přemýšlela, abych na něco při jeho tvorbě nezapomněla a podělila se s vámi vážně o všechno. Zároveň jsem chtěla celý obsah psát a tvořit, jako bych ho psala pro svoje já, které bylo zhruba před dvěma roky úplně jiných názorů. V tu dobu jsem pořád hledala informace na internetu. Všude psaly něco jiného, cvičení mi nedávalo smysl a udržet si motivaci, či poslouchat svoje tělo nebylo rozhodně tak jednoduché, jako je tomu dnes. Zároveň jsem jedla pořád to samé a byla jsem na sebe extrémně přísná. Ale samozřejmě jsem se ho snažila psát i pro svoje aktuální já, které si potřebuje udržet motivaci, chuť do žití zdravým životním stylem a chce cvičit a jíst zdravě s láskou i s radostí. No a díky tomu, že jsem ho psala tímto způsobem a snažila jsem se vážně myslet na každý detail, rozhodně se e-book hodí jak pro začátečníky, kteří potřebují navést na tu správnou cestu, tak i pro pokročilejší, kteří potřebují novou motivaci, dávku energie, či nový cvičební plán.

Docela dlouho tu nebyl žádný upovídaný článek, v kterém bych vám sdělila novinky z mého režimu. Sice s vámi sdílím moje jídlo i cvičení na dalších sociálních sítích, jako je Facebook, YouTube, nebo Instagram, ale tam vám to pouze ukážu a moc vám k tomu neříkám. 

Za posledních pár měsíců se u mě hodně věcí a návyků změnilo. Za největší novinku považuji asi to, že zkouším neustále nová jídla a potraviny. Dbám na to, abych měla co nejvíce pestrý jídelníček, abych nejedla pořád to samé dokola a i moje aktuálně nejoblíbenější jídla pořád nějak vylepšuji, nebo zkouším v různých variantách. Je to hlavně z důvodu, aby mě můj jídelníček nenudil a já neustále poznávala nové kombinace a chutě zdravého jídla. Hodně se to vyplácí. Nejenom, že jsem si zamilovala spoustu potravin, které jsem dřív nemusela, nebo mě nelákaly, ale zároveň mě zdravé jídlo baví asi nejvíce za celou tu dobu, co se stravuji zdravějším způsobem.

Jelikož jsem dala šanci spoustě potravinám a jídlům, nad kterými jsem dřív "ofrňovala" nos, objevila jsem spoustu novinek. Dnes jsem si k nim získala cestu a už je moc ráda do mého jídelníčku zařazuji. Nejvíce si mě v poslední době získalo avokádo, Tofu, či rostlinné náhražky mléčných výrobků a masa. Avokádo jsem předtím měla asi jen jednou a dneska je potravinou, která nesmí chybět na mém nákupním seznamu. Nejvíce ho miluji ke snídaním, nebo naopak k večeřím s vajíčky a čerstvým žitným pečivem. Jen ho dochutím pepřem, solí a je to aktuálně jedno z mých nejoblíbenějších potravin.

Po velkém úspěchu předchozího článku o mých začátcích jsem se rozhodla, že na něj navážu a sepíši pro vás pokračování o mé další etapě zdravého životního stylu. Dneska bych vám ráda sdělila něco o tom, jak se moje začátky postupně vyvíjely a popsala vám zhruba první tři měsíce mého nového života.

Teď mi došlo, že ani nevím, jak dlouho už žiji zdravě. Chtěla jsem napsat přesné číslo, ale netuším. A vypátrat to nemůžu, protože mám rozbitý telefon. Takže to odhadnu. Dejme tomu necelé tři roky. Toto letí.

Dneska budu vzpomínat. Vzpomínat a hrabat se v myšlenkách a zkušenostech z mých začátků se zdravým životním stylem a se způsobem života, kterým žiji doteď. Přišlo mi totiž za poslední dobu nespočet dotazů o tom, jaké byly moje začátky, jak dlouho už makám a jestli mám nějaké rady k tomu, jak vlastně se zdravým životním stylem začít. V každém případě musím ještě doufat, že dneska buď opravím mobil, nebo si koupím nový, abych mohla doložit do článku nějaké "oldskůl" autentické fotografie.

Co se týká jídla a celkově zdravého životního stylu, vždycky říkám ostatním a celkově hlásám do světa, že stačí jít zlatou střední cestou. V poslední době je pro mě opravdu nesmírně důležité mít sama se sebou harmonický vztah, poslouchat svoje tělo a vnímat to, co mu vadí, nebo naopak vyhovuje. 
Co se týče jídla, tak je to za mě naprosto nejlepší možný způsob, jak dojít do fáze, kdy vám jídlo dělá radost, ale zároveň vás a vaše tělo posouvá tím správným směrem a za cílem, po kterém toužíte. Ovšem u cvičení se můj názor na toto malinko liší. Každý den máte možnost dát svému tělu nový podmět k tomu, aby se mohlo měnit, tvarovat, zpevňovat. Den má 24 hodin denně. Za den sníme několik porcí jídel. Kolik porcí jídel přes den sníme se liší u každého z nás. Ale každý z nás má možnost naše tělo, zdraví a výsledky ovlivňovat jídlem 24 hodin denně. To je přeci dost času na to, abychom si rozmysleli, naplánovali, uvařili a snědli to, co chceme. Jenže se cvičením to je úplně jinak. Já osobně jsem typ člověka, který by jedl klidně 24 hodin denně a to i v kuse. U cvičení se to liší. Někdo vydrží cvičit 20 minut, někdo pár hodin, ale pochybuji, že bych dokázala makat den v kuse.

Tolik věcí a pocitů si vybavím, když si v hlavě řeknu slovo "perfektní". Není to totiž tak dávno, co jsem si přála, aby všechno kolem mě perfektní bylo. Teda ne jenom všechno to, co mě obklopuje. Já sama jsem chtěla být perfektní. Žít perfektní život, perfektně vypadat, stýkat se s perfektními lidmi, dělat perfektní činnosti a práci. Tak nějak jsem doufala, že mě to udělá šťastnou bytostí a pořád jsem bojovala za to, aby všechno bylo na jedničku. 

První týden jsem brala jako takovou startovací lajnu, kterou jsem potřebovala už hodně dlouhou dobu. Potřebovala jsem za sebou nechat některé věci a naopak některé další do svého života s nadšením a zápalem zakomponovat. Kdo teď netuší o čem hovořím, tak jde o to, že jsem se rozhodla dát si nový začátek. Přesně před týdnem jsem o tom tady na blogu psala článek a dneska bych vám chtěla sdělit, jak můj první týden dopadl a jak můj start začal. Chtěla bych tento článek psát častěji. Jako úplně nechci slibovat, že vyjde každý týden, protože se znám a vím, že když něco "musím", tak mi to pak svým způsobem nějak záhadně nejde. Ale chtěla bych se s vámi častěji dělit o to, jak to teď mám já se cvičením a jídlem. Přeci jenom mě to vždycky bavilo a doufám, že to bude i motivace pro vás, kteří taky bojujete za lepší pocit ve svém těle. 

V každém takovémto článku se společně podíváme na to, jak bych ohodnotila uplynulou dobu, co si o tom myslím, zda jsem zaznamenala nějaký pokrok, nebo naopak v čem jsem se zhoršila a mrkneme se společně i na to, zda jsem něco dělala, nebo jsem si jen válela "šunčičky". :D

Já ani nevím, jestli máte náladu něco takového číst. Ovšem já mám hodně velikou energii k tomu, abych se o to s vámi podělila. V dnešním článku budu upřímná, hodně ukecaná a šíleně namotivovaná. Protože jsem plně odhodlána k tomu, někam se posunout a dát si zase nějakou svou osobní výzvu. V poslední době jsem čím dál tím přesvědčená o tom, že tak jak momentálně žiji je pro mě nejvíc přínosné a dělá mě to nejvíce šťastnou osobou. Dělám práci, kterou miluji, stýkám se s lidmi, které mám nade všechno ráda, užívám si chvíle, které za to stojí a snažím se být produktivní. Ale to bych to nebyla já, kdybych to nechtěla ještě víc zlepšit a mít ze sebe daleko lepší pocit, než mám teď. Lidi, blíží se podzim. Šedý nebe, vítr ve vlasech, skoro každodenní déšť a já nechci sedět zavřená doma a čučet na seriály, nebo do stěny. :D Chci si užívat každý den a dávat do toho maximum. Proto tento článek, a proto všechny tyto myšlenky v mé hlavě. Je pár věcí, které bych na sobě chtěla zlepšit a je pár věcí, které bych ráda uskutečnila a zařadila do svého života. A dneska je ta správná chvíle se o to s vámi podělit a namotivovat sebe samotnou ještě víc.

Vy, kteří jste sledovali v sobotu moje Instagram stories, tak jistě víte, že jsme se s Nikčou zůčastnily běhu Night Run. Na běh jsem byla pozvána firmou Borotalco. Pozvání jsem samozřejmě moc ráda přijala, jelikož mě takovéto akce vždycky moc baví. Nikču jsem ale musela vzít bezpodmínečně s sebou! Je to moje parťačka a bez ní by to nebyla taková zábava. I když se jí ze začátku moc nechtělo, protože byla po dovolené a lenošení, kdy se nějak extra nevěnovala cvičení. Nakonec jsem ji ukecala a vzala celou akci jako výzvu. 

Dneska mám pro vás docela "spešl" článek. Připravila jsem si pro vás tipy k tomu, jak vypnout mysl, tělo a jak si pořádně užít relax, či odpočinek.

Ještě než se vrhneme na samotné tipy, ráda bych zmínila to, proč je odpočinek důležitý. Odpočinek celkově beru jako takovou očistu těla a mysli. Načerpáme sílu, dobrou náladu a naše tělo má novou energii na to, aby pracovalo tak jak má. I když si nějací lidé myslí, že dávat 100% do všeho je užitečné, většinou tím nadělají větší paseku, než kdyby si občas odpočinuli a jejich tělo na chvíli vypnulo.

Dva měsíce, které mě zase v mém životě posunuly dál, a které bych s vámi ráda rozebrala. Nevím, ani čím začít. Momentálně v mé hlavě hledám vzpomínky, o které bych se chtěla podělit a zkouším z hlavy vysypat ty, které už tam nechci. Bůh ví, jak se tenhle článek vyvrbí, ale jdeme na to.

Mám tu pro vás další díl mého oblíbeného článku s inspirací co si koupit a ukázkou materiálních radostí, které jsem ulovila za poslední dobu. Bude to totální všehochuť, ale musím upřímně říct, že jsem tento měsíc nenarazila na nic z čeho bych byla zklamaná, spíš naopak. Objevila jsem spoustu novinek, které si mě získaly a dokonce mám pro vás tip, jak nakupovat na internetu a trochu ušetřit. 

Myslím na to, jak nám je spolu fajn, ale zároveň na své hrudi cítím takovou tu těžkost úzkosti. Vím, že to se mnou nemyslí vážně a ta úzkost se objeví pokaždé, když si v duchu řeknu, že je to skvělej kluk. Kolikrát jsem si totiž říkala to samé a během následujících pár dní to skončilo a já se zas sama sebe ptala, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Tak co? Vadí jim moje rozcuchaný vlasy po ránu, nebo to, že občas melu z cesty. Já si myslím, že jim občas spíš vadí to, jak jsem hodná a když mám někoho ráda, tak chci, aby to věděl. Dobrý. Nemyslím tím to, že bych ho od rána do večera spamovala zprávami o tom, jak je hrozně super. Stejně by neodepsal a já bych se cítila jako debil. Myslím spíš to, že jsem k tomu člověku vždycky upřímná a snažím se mu život spíš zlehčovat, než ztěžovat. Těžce se to vysvětluje, ale v praxi je to docela easy. Ale ve finále si říkám proč to tak dělat, když si na to ten člověk zvykne a není za to po pár týdnech už ani trochu vděčný. To je fakt nesmysl. A pak zjistím, že je vlastně dobře, když mi nepíše a ignoruje mě. Učí mě tím to, abych si zvykla na to, jak mi bude bez něj. Připravuje mě na to. Pak už se nemůže divit ani tomu, že když se mi konečně ozve, tak jsem z toho spíš špatná, než nadšená. Protože si druhý den můžu zvykat zase od začátku. Vždycky mi přijde, že v této fázi se stávám odolnější proti lásce a vztahům celkově. Nakonec si uvědomím, že i když chci lásku rozdávat, získávat ji chci jen od určitých lidí. Od lidí, u kterých vím, že mě budou mít rádi za každé situace a u lidí, kteří mi za kousek lásky nebudou chtít vzít všechnu mojí energii a sílu. 

Ležím v posteli, tepláky musím mít shrnutý lehce pod břichem, jinak bych se asi zbláznila z toho pocitu "břicho ala 8 měsíc těhotenství". Občas mi v takových situacích v hlavě problikne, jestli vůbec mám na to žít a fungovat, jako zdravá a normální holka. Odpovím si pokaždé sama a to hned vzápětí. Jasně že ne. Před chvílí si snědla všechen obsah kuchyně, skoro i s lednicí a teď se tady budeš litovat? Slzy se mi ženou do očí rychlostí blesku, jelikož mi zase dochází, co jsem to udělala. Tohle vždycky přijde tak po 5 minutách od toho, co se přejím. Pocit zoufalství z toho, že nemám sílu s tím bojovat. Strach, že nedokážu jíst jako normální člověk už nikdy v životě. Ten strašný pocit sebe nenávisti, když se podívám na svoje nafouklý břicho a připadám si, jak největší nechutnost tohoto světa. Ale zároveň uvědomění si toho, že za to můžu já a že nikdo jiný mi z toho ven nepomůže. Mamka kouká v klidu na zprávy vedle v místnosti a vůbec netuší. Kdybych ji to řekla, tak mi odpoví, že každý člověk se někdy přejí. Ale, že jsem toho tolik jíst opravdu nemusela. Klasika. To bych ten brek už asi nikdy nezastavila. Jako bych to nevěděla. Nebo spíš takhle. Já to musela sníst. Vypnul mi mozek a já nebyla sama sebou. Tělo si řeklo a já šla a zase to do sebe všechno naházela. Fuj. Je mi ze mě blbě.