MY TRUE STORY

21. srpna 2016

Jsem zrovna v takový blogovací fázi a náladě, kdy jsem připravená na to, psát k Vám teď asi nejvíc upřímně, jak jsem kdy dokázala. Ne, že bych předtím upřímná nebyla, ale je tu jedna věc, kterou jsem Vám nepřiznala. Možná to bylo proto, že jsem měla strach, možná proto, že jsem nechtěla, aby to někdo věděl a taky možná proto, že je to hodně citlivý téma a nerada o tom mluvím, nebo píšu. Jsou totiž lidi, kteří tento článek budou číst a na konci si řeknou : Ježiš, to je magor a pak je ta druhá možnost, že u Vás najdu pochopení a Vy budete rádi, za to, že jsem k Vám teď tak upřímná, i když to není zrovna nejlehčí. Já ale doufám, že tenhle článek někomu pomůže. Milionkrát jsem tu psala můj příběh s poruchama příjmu potravy. Kdo můj blog sledujete, jistě víte, že se snažím článkama pomáhat a motivovat ostatní, aby do problému s jídlem nespadli, nebo aby z nich co nejsnadněji utekli.
Když jsem začala před rokem s blogem, věděla jsem, že nedokážu psát o jednom problému, který mě provázel hodně dlouhou dobu. Teď je to rok od začátku, kdy jsem s tím začala bojovat, je to pryč, je to fuč, někde v minulosti, daleko za mnou a už se to nikdy nevrátí a proto jsem konečně připravená o tom mluvit a přiznat Vám, že přejídání zdaleka nebyl můj největší problém. Začneme, ale od začátku.

Nikdy jsem nebyla nějaká hubená, vždycky jsem měla takovou normální až malinko oplácanou postavu, trochu větší zadek, silnější nohy, ale nic hroznýho. Spíš víc tuku, než svalů a to i když jsem od malička vždycky sportovala. Před střední školou jsem ani nijak svou postavu neřešila, měla jsem jídlo ráda a jídlo mělo rádo mě. Dokázala jsem si ho užívat, vychutnávat a nějaký výčitky z toho, že jím co chci a že mám někde nějakej špíček navíc, to jsem vůbec neznala. Připadala jsem si ve svém těle skvěle, dokázala jsem si na sebe vzít cokoliv a sebevědomí mi teda rozhodně nechybělo.
To se ale brzy změnilo.
Opustila jsem základku a přišla nová etapa života ... střední. Vždycky jsem líp vycházela s klukama a já nastoupila do třídy plný holek. Jak asi víte, jsem vystudovaná kadeřnice. Postupem času jsem začala vnímat, jak ty hubené holky, co si hlídají každé sousto a vedou nekonečný konverzace o dietách a cvičení jsou mezi všemi populární, zatímco ty oplácané, až tlusté seděly někde v koutě třídy a byly rády, že si koupily v automatu na chodbě dobrou a hlavně velkou svačinu. 
Nejdřív jsem se řadila do takového neutrálního středu, něco mezi. Ani vychrtlá holka, která by se bavila o dietách, ani ta co má 100 kilo. Ono to tak i bylo. Jenže postupem času jsem se přistihovala při tom, jak se pozoruju, jak vnímám víc, že jím docela dost sladkostí a to že se moc nehejbu. Začal mi vadit ten špíček na břiše, kterej jsem dřív skoro nevnímala a ten můj zadek mi připadal taky nějakej větší a daleko víc rozpláclej. Rozhodla jsem se, že začnu držet dietu, abych se toho všeho zbavila a byla hubená. Začalo to docela nevinně, jelikož jsem nic takovýho nikdy nedělala a nerozumněla jsem tomu. Takže jsem jedla prostě normálně, jen jsem vynechala sladkosti. Samozřejmě jsem si neustále projížděla internet a hledala fígle na co nejrychlejší hubnutí, protože váha stála na místě. Po pár týdnech jsem režim zpřísnila. Začala jsem jíst jen suchary, k tomu nějakou šunku, jablko, nízkotučný jogurty. Nic víc. K tomu jsem přidala sport. O tom jsem samozřejmě taky vůbec nic nevěděla, takže jsem dělala nesmyslný cviky, ale třeba milionkrát dokola i několik hodin, prostě jen za účelem spálit kalorie.

Každou kalorii jsem si začala zapisovat, narazila jsem totiž na takový měsíční plán hubnutí, kde bylo na každý den určitý počet kalorií. Na většinu dnů kolem 500ti, na víkend myslím nějak 600. Což je úplně nesmysl samozřejmě. Začala jsem si počítat každý sousto, za každej pohyb jsem si naopak zapisovala kalorie, který jsem spálila, vážila se každej den, pak už po každém jídle, nebo po každé sklenici vody a moje váha samozřejmě rychle klesala. Za pár měsíců jsem zhubla z cca 48 kilo na 39. Všichni mi furt jen říkali, až začnu jíst, ale já na ně jen řvala, že jsem furt ještě tlustá, že mi nepřejou, abych zhubla a nepřejou mi to, abych byla šťastná. Byla jsem den ode dne hubenější, ale paradoxem bylo to, že já jsem si připadala tlustější a tlustější. Za každý sousto navíc mě pronásledovaly největší výčitky a nenáviděla jsem se. Ve škole mi začali říkat, jak moc jsem zhubla i ty hubené holky, kterým jsem dřív záviděla. Ale já chtěla víc a víc.

Byla jsem pořád unavená, bez života, věčně jsem měla špatnou náladu, třepily se mi nehty, padaly vlasy a přestala mi i menstruace.
Tenkrát jsem měla narozky a čekala mě prohlídka u doktorky, taková ta, jak si vás změří, zváží a všechno zapíše do takový tý knížečky. Celou dobu na mě blbě koukala, ale když mi řekla ať jdu do spodního prádla a hupsnu na váhu, zhrozila se a začalo kázání o tom, jak jsem hrozně zhubla a že musím okamžitě přibrat. Za měsíc na kontrolu váhy. Samozřejmě tím pověřila mojí mamku, která mi to vtloukávala do hlavy už předtím, ale tu jsem prostě neposlechla. V tu chvíli byla moje oblíbená paní doktorka člověkem, kterýho jsem nejvíc nenáviděla, protože mi chtěla překazit moje hubnutí.
Doma začalo peklo, mamka mi vždycky nandala na talíř jídlo a já ho musela sníst, jinak jsem nemohla od stolu, prostě jak s malým dítětem. Věčně bylo právě jídlo důvodem našich hádek a já začínala být opravdu nešťastná, protože s mamky jídlem jsem se nevešla do mýho nízkýho přijmu kalorií a to znamenalo, že nebudu hubnout. Snažila jsem se víc cvičit.
Mamka si mě poctivě vážila, jestli přibírám. Měla jsem různý fígle. Třeba když jsem věděla že si mě bude vážit, vypila jsem hrozně moc vody, jen aby váha ukázala vyšší číslo.

Postupem času jsem ale byla donucena k tomu začít jíst aspoň normální jídla a přibrala jsem na nějakých 43 kilo. Sice to bylo i tak málo, ale okolí mě v přibírání podporovalo, všichni mě brali na jídlo, chválili mě, když jsem snědla něco sladkýho a říkali, že vypadám líp, když jsem zase přibrala. Ale já? Já si připadala, jak ten největší špek na týhle planetě.
Vedla jsem si v této době i zápisky a když jsem na ně nedávno narazila a byl tam údaj o mé váze nějakých 42,5 kila a u toho napsáno, že jsem nejvíc nechutný tlustý prase, byla jsem fakt hrozně happy za to, kde jsem teď.

 Po extrému diet a hladovění přišel druhý extrém a to právě přejídání, o kterém jistě už všichni víte. Došlo k tomu právě tak, že jak mě každej chválil v tom že jím, všichni mě nutili jíst a tak jsem postupem času zjistila, že to jídlo je vlastně dobrý a že mi hrozně chybělo to se pořádně najíst. Přesně si pamatuju tu větu, která mi běžela v hlavě, když jsem jedla jídlo, který nebylo dietní. "Péťo jsi přece podle ostatních hrozně hubená, můžeš to sníst." Jenže ono těch jídel bylo víc a víc a měla jsem víc a víc výčitky a hroznej pocit z toho, že mizí moje sebekontrola a přísnej režim, kterej jsem dokázala nad sebou a tím co jím, mít. Přibírala jsem, ale to přejídání nešlo ovládat a já se pomalu, ale jistě hroutila.
Záchvatovité přejídání je něco, co nejde až tak moc dobře vysvětlit. Představte si to jako něco, co děláte i když víte, jak je to hrozně špatný, jak potom budete nešťastný, ale stejně Vám to za to stojí. Snažíte se nějak bojovat, ale ze sekundy na sekundu Vám mozek přepne a Vaše myšlení se otočí o 360 stupňů a neexistuje pro Vás nic jinýho, než to, aby jste se přejedli a zahnali tím smutek, strach, nudu a nenávist k sobě. Občas se utěšujete kecama ve Vaší hlavě, jako že přejíst se je normální, ale když sníte 2 čokolády, 4 chleby namazaný máslem a marmeládou, na to nálož půl kila ovoce, zapijete to dvouma hrnkama kakaa a jako desert si dáte zmrzlinovej kornout a 4 kousky koláče, řeknete si, že to do normálního přejedení má hodně daleko. S břichem tak narvaným, že jsem si přišla jak v devátým měsíci těhotenství, jsem se odebrala do postele a začala jsem hystericky brečet, co jsem to za krávu bez kapky vůle. Tohle se opakovalo nejdřív jednou za měsíc, pak za 2 týdny, potom jednou za týden a nakonec to u mě byla každodenní rutina. 

Na začátku jsem měla 48 kilo, díky anorexii 39 a díky přejídání mi váha ukázala jednoho dne 54 kilo. Ten moment si pamatuju, jako by to bylo včera. Ten moment, kdy Vám ukáže váha číslo, který by Vás ani ve snu nenapadlo. Číslo, který Vaši sebenenávist posunulo na ten nejvyšší možnej level a to číslo, který odstartovalo další etapu problémů s jídlem.
A dost! Musím přestat s přejídáním a zhubnout, musí začít novej režim. Nasadila jsem extrémní diety, hladovění a snažila jsem se vrátit do prvního extrému hubnutí. Začala jsem cvičit, hlídat si každý sousto a chtěla jsem zase být hubená a dokázat nad sebou mít tu sebekontrolu a silnou vůli. Samozřejmě, že jsem to nedokázala. Vydržela jsem maximálně pár dní takovýho extrému a zhroutila jsem se, potřebovala jsem se přejíst.

Takhle se to opakovalo dlouho, pořád dokola jsem střídala nový začátky diet a následovného přejedení a zklamání sebe samé. Odhaduju to na takovejch 100 nevydařenejch začátků. Přesně si pamatuju tuhle situaci, kterou Vám teď popíšu. Den předtím večer, než se tohle stalo, řekla jsem si že od následujícího dne začínám makat na milion procent a že už konečně zhubnu a že mi zase budou koukat žebra a budu mít mega mezeru mezi stehny, koukala jsem na starý fotky a doufala jsem, že to dokážu. Byla jsem motivovaná, jako nikdy. Až do odpoledne jsem druhý den nejedla. Pak přišla mamka z nákupu a přinesla nějaký pečivo. Dala jsem si jednu housku s tím, že moje jedení pro tento den končí. Snědla jsem ji a jak asi tušíte, snědla jsem nakonec všechno pečivo, co mamka domů přinesla. Nenáviděla jsem se tak hrozně moc, když jsem to jedla a věděla jsem, že se budu nenávidět ještě milionkrát víc, až to jíst přestanu a proto jsem se zase nacpala tak moc, až mi bylo zle. V hlavně mi pořád blikalo číslo 54, který mi ukázala váha a měla jsem hroznej strach z toho, že druhej den tam bude ještě víc. Nenapadlo mě nic "lepšího", než se toho jít zbavit, jít to vyzvracet. 

Jestli existuje nějakej moment v mém životě, kterej si vyčítám dodnes, je to právě tento.

Tenhle jeden jedinej moment odstartoval několik let bulimie, depresí a největšího pekla, jaký jsem kdy zažila. 

Můj život se potom odvíjel jen od přejídání a zvracení. Nemyslela jsem na nic jinýho, než na jídlo. Jídlo mi totálně svazovalo mozek a byla jsem úplně posedlá. Věděla jsem, že přejedení se nezbavím, věděla jsem, že na to nejsem dostatečně silná a věděla jsem, že když alespoň vyzvracím to, co jsem snědla, nebudou výčitky tak silné. Přišla jsem si hrozně dobře, protože jsem mohla jíst všechno, co jsem chtěla a měla jsem "super trik" k tomu, abych z toho nepřibrala ani kilo. 
"Super trik" jsem praktikovala zhruba půl roku, skoro každej den. Do tý doby, než přišly zdravotní problémy. Byla jsem nejunavenější člověk na týhle planetě, pořád jsem chtěla spát a když už jsem spát šla, neusla jsem, nebo jsem dokázala spát jen maximálně 4 hodiny. Kazily se mi zuby, měla jsem suchou pleť, padaly mi vlasy. To nejhorší, co mi zvracení způsobovalo byla malátnost a omdlívání. Stalo se mi několikrát, že jsem omdlela a nikdo nevěděl proč, věděla jsem to jen já a nedokázala jsem to nikomu říct. Často jsem měla deprese, nenáviděla jsem svět, sebe i ostatní, protože jsem myslela, že všichni dělají, že nevidí, jakej mám problém a nechtěli mi pomoct. Přitom jsem se nikomu nedokázala svěřit. Zavírala jsem se doma, nechodila jsem mezi lidi a byla jsem tak hrozně sama.

Následoval další rok.

Mohla bych tu psát hodiny o tom, jaký je bulimie peklo a jak jsem si zažila momenty, kdy jsem myslela, že už to nezvládnu, ale chci Vám popovídat hlavně o jednom, který si myslím, že má dost zásluhy k tomu, kde jsem teď. 
Bylo ráno a já jsem měla jít do školy. V největší depresi jsem se ráno vzbudila, opět jen po pár hodinovém spánku a před spánkem se konalo velké přejedení a zvracení. Bylo mi ještě z večera zle a z pocitů, jaký jsem měla ze sebe jsem myslela, že půjdu zvracet i ráno. Zvedla jsem se z postele, ale prostě jsem nedokázala udělat jakejkoliv další pohyb. Hrozně jsem se rozbrečela, nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem zvedla mobil a napsala jsem všechno mamce, že už dál nemůžu, že mám problémy s jídlem a že se nedokážu ani zvednout z postele.
Těžko říct, co ji tenkrát problesklo hlavou, protože nikdo z mýho okolí za mnou nepřišel a nezeptal se, co mi je. Všichni si jen stěžovali, jak jsem nepříjemná a protivná a že se mnou není řeč. Tenkrát ji to asi dost překvapilo ... sice mě jednou už podezřívala ze zvracení, ale já udělala hereckej výkon, kterej by měli ocenit Oskarem a tak podezření hodila za hlavu.

Když jsem ji všechno vyklopila, domluvila mi po pár dnech sezení v centru Anabell, které se zaměřuje právě na poruchy přijmu potravy. Musím říct, že tam jsem šla s pocitem, že se toho konečně zbavím a někdo mi s tím pomůže, plná naděje. Odtamtud jsem odcházela ještě více zničená a zoufalá z toho, že jsem cítila, že na to vše jsem sama. Sice jsem dostala pár rad, ale já všechno z toho věděla už předtím. Přece jenom to ale k něčemu bylo. Konečně mi došlo, že nikdo jinej, než já sama mě z toho nedostane. Že je to jen v mojí hlavě a že tohle musím porazit já.
Byla jsem tak strašně odhodlaná, že bulimii porazím, jako nikdy.

Tak nějak jsem začala koukat po různých stránkách na internetu, na Instagramu a tak dále. Všimla jsme si, jak se tenkrát hrozně rozšířil trend toho, mít svaly a konečně se malinko svět odprostil od "dokonalosti" v podobě vychrtlých těl. Mě se to taky začalo líbit. Najednou jsem přehodnotila to, jak by ženské tělo mělo vypadat. Snažila jsem se nehroutit z toho, že vypadám, jak koule a snažila jsem se dívat se dopředu. Bulimie mě ničila natolik, že už jsem nedokázala existovat a fungovat, jako normální člověk. Prakticky všechno se točilo jen okolo přejídání a zvracení. Už ani nešlo tolik o postavu, spíš o to, že to byl můj zvyk, moje každodenní rutina.

Došlo mi, že dokud se nezbavím bulimie, nikdy nedokážu shodit ty kila navíc. Protože když jsem začala držet dietu a hladovět, po každé přišlo kvůli tomu přejedení a mnohem větší, než normálně. Ten zlom ve mě nastal, když jsem si dokázala uvědomit, že zdravé jídlo pro mě bude lék a ne prostředek zhubnout. Začala jsem jíst pravidelně, zdravě, akorátní porce, z kterých jsem byla najezená, ale ne přejedená. Přestala jsem se vážit a hodiny pozorovat v zrcadle. Do toho jsem začala cvičit. Všechno jsem si podrobně zapisovala. Jakej jsem z jídla měla pocit, co jsem snědla, co jsem měla v plánu sníst a kdy jsem se přejedla, nebo kdy jsem to vydržela. Chtěla jsem to všechno mít pod kontrolou. Samozřejmě po pár dnech, co jsem začala, jsem se opět přejedla. Díky zapisování jsem věděla, kvůli čemu to bylo. Buď jsem nejedla pravidelně, nebo jsem si dala jídlo, které dřív přejídání spouštělo.
Věděla jsem, že jakmile do přejedení zase spadnu a začnu se z toho hroutit, bude to jen další začátek, kterej nevyšel, jako předchozích milion začátků, který tomuhle předcházely.

Nemohla jsem to vzdát, dny jsem si číslovala a pokračovala jsem v číslování i když jsem to pokazila. Přesně si pamatuji prvních 13 dní bez přejedení. Bylo to lepší, než cokoliv a já jsem na sebe byla nesmírně pyšná. Zhruba po třech letech, jsem dokázala 13 dní jíst, jako normální člověk.

Od tý doby jsem se cítila silnější a silnější. Přišly dny, kdy jsem to pokazila, přejedla jsem se, nebo jsem zvracela, ale intervaly mezi těmito záchvaty se nenápadně, ale jistě protahovaly. Zdravý životní styl si mě získal natolik, že jsem se snažila věnovat se mu na 100%. Bála jsem se, že jakmile vynechám jedno jídlo, jeden trénink, nebo běh, tak že se to vrátí. To mě neustále hnalo dopředu.
Lidi kolem mě se mě ptaly, co se se mnou děje, že jsem změnila tak najednou životní styl, kde beru tu motivaci a sílu a já si vždycky v duchu říkala : kdyby jen věděli.
Založila jsem si tenkrát blog, kde jsem se zmínila o přejídání a našla jsem ve Vás takovou podporu, že to mě taky děsně motivovalo. A sice to nebyla moje motivace číslo jedna, ale moje tělo se taky začínalo měnit. Cítila jsem se líp, čím dál tím více vzdálená od bulimie a čím dál tím víc venku z toho pekla. Když přišel problém, blbej den, už jsem dokázala jít si zacvičit a dostat ze sebe stres tímhle způsobem. Dřív bych se přejedla k prasknutí a probrečela celou noc.

Začala jsem přemýšlet jinak. Chtěla jsem vypadat jinak. Můj cíl už nebylo být vychrtlá, ale mít normální tělo, nějaký ten sval a jelikož jsem věděla, že ke tvořením svalů potřebuje člověk jíst, netrápila jsem se dietama. Spíš jsem víc a víc začínala prožívat můj jídelníček, abych jedla dostatek.
Nejedla jsem vůbec sladké, bála jsem se. Bála jsem se, že si dám kousek a budu v tom zase zpátky. Teprve až po nějakých třech měsících jsem se odhodala a dala jsem si zmrzlinu. Hned jak jsem si ji dala, šla jsem běhat a věděla jsem, že se domu nesmím vrátit dřív, než si budu 100% jistá, že se nepřejím. Večer jsem usínala s tím nejlepším pocitem, jaký jsem mohla mít. Dokázala jsem sníst sladkost, jako normální člověk a dokázala jsem ji nezajíst další tunou jídla.
Teď je to rok, co jsem z toho venku, rok, co jsem začala bojovat. To předtím bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila, to rozhodnutí před rokem bylo to nejlepší rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat a to, co zažívám teď je to nejlepší, co zažívat můžu. Dneska ráno jsem si vzpomněla na to, kde jsem byla před rokem a jakej neuvěřitelnej proces to byl. Ani ne tolik fyzickej, ale psychickej fakt obrovskej. Ač si teď prostě někdo z Vás říká, že jsem byla magor, tahle hranice mezi zdravým a nezdravým životním stylem je sakra křehká a může se to stát komukoliv. Ať už Vám, nebo někomu ve Vašem okolí.
Neříkám nic. Sama jsem o tom nechtěla mluvit, ani psát. Ale doufám, že tenhle příběh pomůže holkám, které zažívají to samé, jako jsem zažívala já a bude je to motivovat.

Kdyby mi ještě někdo před rokem řekl, že jednou budu mít blog o zdravém stravování a cvičení, ťukala bych si na hlavu a nevěřila mu. Dneska je to skutečností. Zdravý životní styl a cvičení si mě získalo, už jen proto, jak hrozně mi tenhle způsob života pomohl. Teď když na to koukám zpětně a můžu se na to podívat, jako normální člověk, vím, že jsem rozhodně normální nebyla. Neřekla bych ale, že jsem byla nějakej magor, nebo podobně. Prostě jsme byla jen holka, která se hnala za dokonalostí a takhle to dopadlo. Ani nevíte, jak jsem hrozně štastná, když si dokážu dát něco dobrýho a necítím se po tom hrozně, nechutně, nejvíc tlustá a nezajím to další tunou jídla. Před rokem by mě nenapadlo, že tohle řeknu, ale jsem si jistá tím, že teď mám opět zdravý přístup k jídlu, dokážu si ho užívat, vychutnávat a při jedení nemyslím celou dobu jen na to, jakej to bude mít dopad na mojí postavu. Jím často, dostatečně, občas si dám i něco nezdravýho a vím, že se svět nezboří. Nevážím se, cvičení je pro mě prostředek, jak si zlepšit náladu a dostat ze sebe stres. Rozhodně ho neberu, jako prostředek pro pálení kaloríí. Užívám si to, miluju tenhle styl života a jsem nesmírně ráda za to, že se můžu dělit s Vámi o moje úspěchy, tipy a rady a zároveň se Vám svěřit a být k Vám upřímná.
Doufám, že alespoň jednomu člověku tohle povídání pomohlo, motivovalo ho k tomu, že porazit problémy s jídlem jde, i když si myslíte, že je to silnější než Vy. Je to jenom ve Vaší hlavě, je to zvyk a je jen na Vás, jak moc budete chtít tyhle problémy porazit. Koukněte se na sebe do zrcadla, usmějte se a řekněte si, že to dokážete. Držím Vám palce a držte se, já vím, že tohle peklo dokážete porazit!

71 komentářů

  1. Skvělý článek, Peti! 😊 Obdivuju jak ses tomu postavila a bojovala s tím 😊

    OdpovědětVymazat
  2. Já neskutečně obdivuju lidi, kteří veřejně přiznají své chyby. A pak jsou ještě na vyšší příčce ti, kteří se z nich poučili a udělali něco, co jim zabrání ty chyby opakovat. :) A přesně tam jsi i ty. Protože vím, že dostat se z takové nemoci rozhodně není jednoduché (Ne, já jsem to osobně nezažila.), a proto jsi pro ostatní zaslouženým vzorem.
    Tak ti přeju, aby jsi pokračovala v té cestě, i když se dá říct, že už jsi vlastně na jejím konci. Protože jsi šťastná a spokojená. A to je něco, po čem touží každý. :)
    THE WORLD BY MARIA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, vážím si toho, že to bereš takhle a že jsi mojí upřímnost ocenila. Děkuji za hezký slova a za to, že si článek brala, tak jak jsem ho opravdu myslela a ne, jako nějaké litování sebe samé. Vážím si toho! :)

      Vymazat
  3. Díky za tenhle článek, Péťo! Vůbec si nemyslím, že jsi magor, naopak tě obdivuju, žes to takhle dokázala napsat. Podle mě totiž hodně holek dneska takhle trpí (a je to fakt ostrašující KOLIK!!!) a nedokáží to přiznat... :/ Máš můj obrovský respekt, že ses z toho dostala, opravdu klobouk dolů! A zároveň mě hrozně mrzí, že jsi tak mlaďounká a tolik sis toho prožila :( Já už s tímhle podobným kolotočem bojuji nějakých 8 let a musím říct, že tvoje články a videa mi poslední dobou hodně pomáhají a motivují :) Takže ještě jednou děkuju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peti. Děkuji za pochopení a podporu. Je fakt hrůza, kolik nás bylo, je a bude a proto mě to hrozně motivuje psát tyhle články, který doufám někomu pomáhají. Moc Ti děkuji za komentář a drž se! :)

      Vymazat
  4. Úžasný článek :) S tím přejídáním to mám podobně. Vždy když si řeknu, že začnu držet nějakou dietu, tak se mi to ze začátku dařilo, ale po několika dnech jsem se neudržela a snědla všechno možné, co jsem doma našla. Můj největší rekord, kdy jsem měla dietu vydržel 2 týdny. Vlastně to ani nebyla dieta, jenom jsem nejedla sladké a dávala jsem si menší porce. Jenže jsem si ne dávala vážně žádné sladké, žádnou odměnu a možná proto jsem to nevydržela a přejedla se. Tvoje články mi vždy dodají nové nápady jak bych to mohla zvládnout a tak jsem dneska začala a všechno si budu psát a doufám, že přijdu na to, proč jsem se vždy přejedla sladkým. Jsi můj vzor :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prostě takhle ty diety a přejídání fungují no. :/ Jsem ráda, že články pomáhají a určitě už to zvládneš, přeji hodně sil a pozitivní energie. :) A moc děkuji!

      Vymazat
  5. Děkuji za úžasný článek :-* )úplně se v tom vidím, jsem na začátku boje, malé pokroky už jsou, přesto nemám ještě vyhráno, tohle je pro mě další motivace a další posun.. vím, že až se jednou ohlédnu, budu na sebe taky pyšná.. hodně sil Peti :-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji moc za krásný komentář! :)) Určitě to zmákneš levou zadní, držím Ti moc palce!

      Vymazat
  6. Je to naprosto úžasný pokrok!! Jak píše Maruška, obdivuji lidi, kteří veřejné dokážu přiznat chyby a své omyly. Chce to velkou sílu, kterou ty mas a dokážeš ji poslat dalším lidem což je obrovský dar :) jen tak dal!! Jsi nesmírnou inspiraci pro všechny slečny s PPP ale i pro ty, které tyto situace neznají! Jsi skvělá. Jen pokračuj :) takhle se mění svět :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A tohle je naprosto úžasný komentář, který mi fakt vykouzlil úsměv na tváři. :) Jsi hrozně zlatá, děkuji!

      Vymazat
  7. Krásně napsanej článek Péťo, šíleně moc tě obdivuju jsi šikulka 💜

    OdpovědětVymazat
  8. Moc tě obdivuji. Upřímně,když jsem viděla jedno tvé video, kde ses zmiňovala o tom,že ti hodně pomáhá zapisovat si kolik čeho sníš a jaké z toho máš pocity,tak jsem si říkala, že za tím určitě něco bude,nějaká porucha příjmu potravy v minulosti. Netušila jsem ale, že to bylo tak dramatické. Obevila jsem tvůj kanál na YT teprve předevčírem,tohle je první článek,který na tvém blogu čtu a musím říct, že už tímto článkem jsi velmi inspirativní pro ostatní. Jsi velmi sympatická, máš spoustu čtenářů, tedy velký vliv celkově na lidi. Nevzdávej se a pokračuj, vím, že trend vychrtlých modelkovských postav už je za námi a je preferované spíše vymakané zpevněné tělo a zdravý životní styl,ale i přesto poruchami příjmu potravy trpí spousta hl.teenagerek, které se stejně jako ty tenkrát jednoho dne ráno probudí,už se necítí jako děti,ale jako mladé ženy,kolem spousta hubených,u kluků oblíbených spolužaček a ony...špíček sem,špíček tam, kdo by o takovou holku zakopl,že? Začnou drasticky hubnout a to jenom proto, že o zdravém hubnutí vůbec nic neví,nemají s tím zkušenosti. Proto je podle mého moc dobře,že existuje spousta blogerek,youtuberek,ktere mluví a píšou o zdravém životním stylu. V dnešní online době se k těm radám a příběhům blogerek,které si často prošli tím stejným aspoň jednodušeji dostanou a přečtou si,kam ta jejich nesmyslná cesta může vést.

    Mě naštěstí tohle nepotkalo,ale taky celý život válčím s váhou,ale nikdy ne tak drasticky jak ty. Ale až teď posledních pár let,co jsem se odstěhovala od rodičů se snažím o zdravý životní styl,nejsem twiggy,ale jsem se sebou teď moc spokojená,nemám zažívací obtíže,jím v podstatě všechno,ale v menších porcích a pravidelně, cvičím a jsem plná energie a mám i dobrou náladu.

    Jsi mi velmi sympatická,takže ode dneška máš +1novou čtenářku. Držím ti moc palce,jak v tvé další tvorbě,tak ve zbrusu novém životě.

    OdpovědětVymazat
  9. Prvni článek, co mě v životě rozbrecel:) Jsem neuvěřitelně šťastná, že jsi tenhle článek vypustila ven. V naprosto stejné situaci jsem se nacházela i já (ana, zp, bulimie). O mé anorexii vi hodně lidi, ani se svým ZP obdobi se netajim…ale o bulimii? To "skvělém" způsobu, jak "si dopřávat bez výčitek"? O tom vi pouze můj přitel. Je to něco za co se strašně stydim, je to úplné dno PPP. Jsi prvni bloggerka, která se o tom takhle rozepsala a jsem ti neskutečně vdečná <3 Já už se nacházim také v té "lepši" fázi a ty jsi mi ted dodala neskutečnou sílu a naději! Ukázalas mi, že v tom nejsem sama, jediný "magor", co si musi vyzkouset vsechno z PPP :D DĚKUJU!!

    OdpovědětVymazat
  10. Tohle je v bleděmodrém můj příběh. Je fascinující, jak s všichni procházíme tím samým. Všechny ty příběhy jsou tak strašně stejné (jen s maličkými odchylkami). Nedokážu uvěřit, že se z toho někdo dokáže takhle vyhrabat... když vidím, že jiní se s tím trápí desítky let. Nevěřím, že je to jen vůlí a odhodláním. Představuju si to prostě jako nějakou příšeru v hlavě, která člověka nutí udělat něco špatnýho (př. přejíst se, zvracet...).
    Já jsem zrovna tak na půli cesty. Teď mám zrovna lepší období, až jsem sama v šoku. Není to ideální, ani náhodou, vím, že už nikdy nebudu tak silná, jako jsem byla, když jsem si třeba řekla, že nebudu jíst sladké a od 18. hodiny nebudu jíst vůbec nic... kila šla tak strašně rychle dolů a já byla šťastná. Ale teď už vím, že tehdy jsem měla zabrzdit, zvolnit... udržovat se. Když si vzpomenu, jak strašně jsem byla spokojená se svou postavou, jak skvěle jsem se cítila... Proč jsem chtěla víc? Proč jsem nepřestala?
    Doteď je to pro mě záhada. Prostě ta příšera v hlavě zlobila a já ji nedokázala překřičet... Kdybych dokázala, třeba bych se teď už několik let neplácala v depresích a přejídání...

    OdpovědětVymazat
  11. Celý článek jsem četla jedním dechem a nedokázala jsem se od něho odtrhnout :) Jsem nesmírně ráda, že tě "znám" a že si k tobě můžu jít pro inspiraci. Já sama mám tak trochu problém s jídlem. Miluju ho a nedokážu jíst jen tehdy, kdy začínám mít hlad nebo jsou to třeba dvě tři hoďky od toho, kdy jsem jedla naposledy. Když sedím u televize, pc, jdu koulem hrnce/pánve/...mám prostě strašný nutkání si to jídlo vzít. A v 99% prostě neodolám. Strašně moc bych se chtěla dostat do bodu, kdy tohle budu mít trochu více pod kontrolou. Jsem na sebe strašně naštvaná, protože moje lennost a to, že si prostě vyberu tu lehčí cestu v podobě dalšího jídla a dalšího dne bez cvičení ze mě dělá človeka, kterýho úpřímně přestávám mít ráda. A víš, co je asi to nejhorší? Že vím, že by mě zdravej životní styl bavil. Už strašně dlouho sleduju blogery a youtubery o zdravím živ. stylu, strašně ráda chodím do zdravý výživy a pomaloučku si prohlížím všechny ty potraviny, baví mě vařít zdravý jídla a pochutnávám si na nich většinou i víc, něž na těch nezdravých... Takže vím, že musím bojovat a žebude hodně dlouho trvat, než se tohle všechno stane součastí mýho žovpta, ale já to opravdu strašně moc chci :)
    Takže ti moc děkuju za tento článek a za všechno, co pro nás, čtenáře, děláš :) Úpřímně mě článek a hlavně psaní tohoto komentáře rozbrečelo.
    Měj se moc hezky! :)

    OdpovědětVymazat
  12. Tak to byl sakra nádherný článek!!! Při čtení jsem měla slzy v očích, které se střídaly s úsměvem, protože v tom, co píšeš, se úplně vidím. Naštěstí krom bulimie :) Bojuju. Bojuju už dlouho a díky tobě mi to jde mnohem líp! Děkuju za to, že tu pro nás jsi!!
    A mám ještě jednu otázku. Doufám, že není moc osobní. Pokud ano, nemusíš odpovídat... Psala jsi, že jsi přestala mít menstruaci.. Dostavila se někdy sama? Nebo jak jsi to řešila?
    Děkuji moc! Evča

    OdpovědětVymazat
  13. Myslím, že na tebe můžeme být všichni pyšní! Ani si nedokážu představit, jaký to pro tebe muselo být. Jsi fakt silná osoba a pro mě jsi neskutečná motivace! Děkuju za všechny tvoje články a videa. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! :) Jsem ráda za takovou reakci, protože svěření se na tohle téma nebylo nic tak easy. :) Drž se a přeji hodně štěstí!

      Dostavila se po návštěvě doktorky, které mi dala injekci. :)

      Vymazat
  14. Neskutečně mi tenhle článek urovnal myšlenky v hlavě. Sama jsem si prošla ZP, bulimií a pak extrémním cvičením v posilovně a nedostatečným jídlem, které trvalo několik měsíců, způsobilo celkové selhání organismu, na 3 měsíce jsem vypadla ze školy a normálního života, spustily se mi migrenózní záchvaty a únavový syndrom a dodnes z toho nejsem ještě úplně venku. Naštěstí jen z následků, PPP jsem zvládla, jak říkáš, čekala jsem, že mi někdo pomůže, ale pomoct si můžeš jen ty sama..Jsi neskutečně silná

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem hrozně ráda, protože právě proto jsem článek psala. Aby pomohl. Moc děkuju a drž se! :*

      Vymazat
  15. Ahoj Péťo. Jsi pro mě veliká inspirace a podpora, protože vidím, že to jde porazit. Sama jsem si tímhle vším prošla a nejhorší pro mě byla právě bulimie. Ještě nikomu jsem o ní neřekla, protože se za to hrozně stydím, ale snažím se bojovat a dostat se ze začarovaného kruhu. Tvé články mě hodně motivují abych nepřestala a šla kupředu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všechno jde, když se chce a i tohle se dá zvládnout. Chtěla jsem tímto článkem přesně tohle dokázat a jsem ráda, že pomohl. :) Děkuji moc a přeji hodně sil! :*

      Vymazat
  16. Je až neuvěřitelný, kolik nás je a stejně se v tom každá utápí a trápí sama... Všechno co jsi tu napsala jsem si prožila na vlastní kůži a u tohoto článku vážně brečím.. Máš můj obrovskej obdiv a respekt .. Kéž bych taky jednou mohla říct, že jsem z toho venku.. :) snad jednou.. A ty jsi k tomu velká motivace :) Děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě proto, že nás je tolik. Proto jsem tento článek chtěla napsat. :) Moc děkuju a drž se! :*

      Vymazat
  17. Skvělý článek, který mi mluví z duše. Udělala si velký krok. A to je super! ��

    OdpovědětVymazat
  18. Bombově napsaný ! :) moc Tě obdivuju v tom jak jsi to takhle dokázala napsat a vůbec celkove co jsi dokázala.. Je pekny vidět, že teď jsi šťastná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc, jsi milá. :) Jsem ráda, že se článek líbí.

      Vymazat
  19. Péti, musím se zeptat...nemám to sice takhle, to ani náhodou ale z důvodu neznalosti, jsem ve stravě a při kupě cvičení zapomněla na tuky, plus jsem mírně zhubla...ale hlavně jsem ztratila menstruaci :(...tak se tě chci zeptat, po jaké době se tobě vrátila a co si proro musela udělat. Děkuju

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajdi si normálně k doktorce, ona s Tebou tenhle problém vyřeší. Mě se vrátila asi po půl roce no. :/

      Vymazat
    2. Doktorka už o tom ví, samozřejmě se zhrozila a nařídila ať jím hlavně tuky a prostě všechno. Což jím, mám v plánu klidně i přibrat jen aby moje tělo bylo v pořádku, to je pro mě primárnější než vzhled. Víš tak mě zajímá jestli se ti vrátila samovolně třeba právě díky přibrání a nebo navýšení tuků ve stravě. Děkuji, jinak - moc pěkný článek

      Vymazat
  20. Hrozně moc Tě obdivuju a jsem si jistá, že všichni ostatní také. Dokázala si toho hrozně moc a přijde mi skvělý, že si to dokážeš přiznat a napsat takhle upřímný článek. Já sice takovými problémy tolik netrpím, ale také se občas přejím atd.. a ty jsi vážně dokonalá motivace :) Jsem si jistá, že těm, kteří prožívají něco podobného, tenhle článek rozhodně pomohl. A tobě moc gratuluji k takovému pokroku, a že jsi to celé sama zvládla. Ne každému se to povede. Držím ti palce do budoucna a moc děkuju, že jsi pro mě i všechny tady takovou inspirací :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to zrovna nejlehčí, takhle se otevřít světu a ukázat i stinné stránky a tak si hrozně vážím takových komentářů. :) Děkuji moc a přeji hodně sil! Jsi zlatá!

      Vymazat
  21. Takové dlouhé články se mi většinou číst nechcou :D ale tenhle jsem přečetla jedním dechem... :)
    Kromě té bulimie jsem to měla stejně jako ty, lidé, kteří to nezažili, to asi tak úplně nepochopí...
    Máš můj obdiv, vážně je důležité, aby si člověk uvědomil, že všechno, co chce dokáže sám a že se nemůže spoléhat na jiné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak toho si ohromně vážím Míšo. :))
      Jsem ráda, že ty jsi mě pochopila a že jsi z toho taky venku. Měj se krásně!

      Vymazat
  22. Tak tohle je uzasny clabek, Peto :) usla si dlouho cestu! Ja drive zkousela zvraceni, ale po par dnech jsem pochopila ze to nema cenu.. Mela jsem nejakych 84kg a diky tomu jsem i byla sikanovana a zacal s tim muj problem sebeposkozovani.. Je to podobne co sis prozila, motala jsem se v tom nekolik let a potrebovala jsem to. Dnes jsem z toho uz par pryc, jsem cista a jsem za to rada. A silene moc mi pomohlo cviceni. Procistila jsem si hlavu a mela jsem lepsi naladu a tu bolest co jsem potrebovala jsem mela po cviceni jak mne boleli svaly :D vtip... Ale dnes mam asi 65kg a proste.. Rozumim ti, ja mela sileny strach z toho, ze kdyz se dostanu do stresove situace, tak do toho spadnu.. Ale zvladla jsem to a ty taky :) drzim palce

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát! :) Ušla a jsem ráda, že je to za mnou. Je to pravda, cenu to nemá, bohužel já to pochopila až po dlouhé době. To cvičení je fakt lék no. V tom s tebou úplně souhlasím! :) Jsi skvělá, že jsi to zvládla, hodně štěstí Ti přeju!

      Vymazat
  23. jsi skvělá, klobouk dolů a držim palce ve všem co děláš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tess, moc si toho vážím. Děkuju kočko a taky držím pěsti! :)

      Vymazat
  24. Wow. Mega moc tě obdivuji
    Jsi skvělá jak jsi to nakonec vše zvládla. Já měla zase na základce problém s tím, že cokoli mě vyvedla z rovnováhy jsem zajedla. Stres, špatně známky, rodina. Pak mě díky moji tloušťce začali i šikanovát. Díky tomu jsem jedla.ještě víc. Zajídala své špatně pocity. Potom jsem rapidně zhubla. Jsou chvíle kdy mě to zase pořádá. Někdo mi psychicky ublíží a já hned běžím do ledničky. Ale už to není tak hrozné jako předtím. Hodně mi pomáhas to zvládat protože vidím, že ty jsi to dokázala. Nejhorší je na mě.že.si vše beru k srdci. Co si o mě ostatní mysli a pod. A pak upadám do depresi. Nevím jak.to zvládat. Ale ty mi pomáhas se s tím vším aspoň částečně vyrovnat. Dekuju za to že jsi i za tento článek. Vážím si tě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se to sejde takhle všechno se vším, je to fakt těžký. Znám to a vím, jaký je to peklo. Určitě to zvládneš překonat a najdeš zase tu zlatou střední cestu, moc bych Ti to přála. :) Děkuji moc za komentář!

      Vymazat
  25. Jsi nekonečně úžasný člověk Peti a já doufám, že se Ti bude dařit víc a víc! Pomáháš takovými články jak mi, tak spoustě dalším lidem! Děkujeme

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Miško, jsi tak hodná slečna, víš to? Udělala jsi mi radost, jsem ráda, že jsi ke mě na blog zavítala! :)

      Vymazat
  26. Peti, jsi mou motivací. Děkovat můžu instagramu, že jsem na tebe narazila. Dneska jsem koukla na tvůj blog a můžu říct, že jsi bojovnice a máš můj hluboký obdiv. Budu si tvůj blog číst každý den a nadále se tebou motivovat, jelikož už delší dobu bojuji za lepší tělo a ty mi v tom dost pomaháš a jen diky Tobě jsem dostatečně namotivovaná. Děkuji Ti ❤ jsi skvělá holka, která pomáhá ostatním. Držím palce !!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucí, to se tak hezky čte. Ani nevíš, jakou si mi udělala radost a jsem hrozně ráda, že jsi mi to napsala. Přeji Ti hodně štěstí a doufám, že se na blog ještě vrátíš! :)

      Vymazat
  27. Všichni te tu chválí jaká jsi úžasná a skvělý vzor, ale sakra... Uvědomuješ si ty tupa huso, cos tam napsala? 54 kilo je příšerná, odporná váha nad kterou ses zhrozila?
    Páni. Gratuluju, nechci ani myslet kolik holek si to přečte a nastartuje to problémy se sebevědomím jim. Fakt paráda... Vzor jak prase.
    54 kilo je absolutně normální váha ty huso. Mam 53 a spek bys na me hledala dlouho, mam zdravé BMI a lidé mi věcně chválí postavu. Jsem fitnesska? Ne. Mam úplně normální zdravou postavu? Jo.

    Po tomhle článku je mi z tebe fakt zle...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prej huso :D ...ono je jiny kdyz meris 155 cm a 180 cm, vis?! :D

      Vymazat
    2. Paní, neříkej. Je ale zvláštní ze ja měřim 158 Cm a jak jsem psala, postavu mam dobrou, špeky nikde a velikost XS/XXs... Takže jsme se znovu dostali ze je to normální váha, jestli mi někdo bude tvrdit ze 54 kilo je nějaká nad váha nebo oplacanost tak to je konec. Zblbnuty modelkama jste ze je to k smichu...

      Vymazat
    3. Upřímně, nad tímhle jsem se taky pozastavila.

      Vymazat
    4. Péťa nikde neřekla, že je to nadváha nebo oplácanost... Ale každý člověk by byl vyděšený, když by svoji normální váhu překročil o 6 kilo, já teda určitě. Jde o její pohled na sebe a pokud celou střední vážila 48 kilo a pak najednou 54.... A co se špeků týče - ty možná žádné nemáš, ale i padesátikilová holka ten špek na břiše mít může, pokud se nehejbe a jí nezdravě... Já doufám, že se v téhle oblasti trošku více informuješ, co to je mít poruchu příjmu potravy a jak ta psychika a ten pohled člověka sama na sebe pak vypadá....

      Vymazat
  28. Strop Peťka strop :)

    OdpovědětVymazat
  29. Tyjo...jako chápu že je těžké tímhle procházet ale připadá mi že se určitých extrémů držíš dál...ještě nedávno jsi to cvičení hrozně hrotila, cheat days (což je podle mého hloupost pokud žiješ zdravým životním stylem a né dietami a extrémem)...no a 54kg? To podle mne určitě není žádná hrůza..to by jsi musela měřit fakt hodně hodně málo..možná že jsi si přišla jak největší špek..tak v té době a vhledem k tvé "povaze" se to dá jakžtakž pochopit...tyjo ale jestli ti to přijde moc i teď..tak to teda zírám...sleduje tě celkem dost lidí, každý je jiný a někdo si může fakt vsugerovat, že 54kg je váha prasat a může je to naopak dovést taky do nízkováhového extrému...v tomhle ohledu by jsi to mohla mít už v hlavě lépe srovnané

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pardon, ale opravdu nechápu, kde jsi vzala tu infromaci, že je podle mě teď 54 kilo hodně a že je to váha prasat. Doporučila bych si článek přečíst ještě jednou. Píšu o tom, jakej jsem na to měla pohled dřív, teď se nevážím a ano, dřív jsem si přišla hrozně s touto váhou, ale dneska bych si připadala rozhodně jinak. Protože mi to debilní číslo je naprosto jedno.

      Vymazat
    2. Já zas nevím kde ty jsi vzala, že tvrdím že je to dle tvých slov. Právě že tam není napsáno nic o tom, že teď už víš, že 54kg je normální a to že si to tehdy viděla tak otřesně, bylo v důsledku nemoci a té klasické touze po dokonalosti...prostě to zní jakoby to číslo bylo špatné...přitom jsou lidé, kteří kvůli těmto poruchám přibrali mnohem víc. Když ti sem přijde někdo nový kdo tě nezná tolik, tak to na něj prostě může zapůsobit tak, jak je zmíněno výše.

      Vymazat
    3. Péťa nesnáší kritiku, tak opatrně. Dokud budeš psát, že je dokonalá a skvělá, tak bude všechno v pořádku. Jestli jen lehce zmíníš, že něco v pořádku není, tak to je, jak když vypustíš čertíka z krabičky.

      Vymazat
    4. Všimla jsem si

      Vymazat
    5. Číslo na váze není důležité. Jde o to jak se človek cítí. Zde se zjevil anonym co nemám ani odvahu napsat své jméno. Pěťa odvelda úžasný kus práce,má nádhernou postavu a spoustu lidí motivuje. A jsem ai jistá že s tímhle Péťa nekončí,jěště nám vyrazí dech a vykouzlí úsměv na tváři. :))

      Vymazat
    6. Číslo na váze není důležité. Jde o to jak se človek cítí. Zde se zjevil anonym co nemám ani odvahu napsat své jméno. Pěťa odvelda úžasný kus práce,má nádhernou postavu a spoustu lidí motivuje. A jsem ai jistá že s tímhle Péťa nekončí,jěště nám vyrazí dech a vykouzlí úsměv na tváři. :))

      Vymazat
  30. Peti, teď jsi si mě tímhle článkem získala ještě víc. Mega respekt a obdiv za to, že jsi dokázala být takhle upřímná a hlavně za to, že jsi všechno tohle dokázala překonat.
    Rozhodně není důvod se za to stydět. (Teda doufám, protože jsem se chovala dost podobně. Můj "příběh" byl skoro totožnej až na to, že já jsem si ty kraviny začala uvědomovat docela brzy a díky bohu jsem nenechala ZP rozjet na plné obrátky).
    Určitě budeš motivaci spoustě holčiám, já kdybych se s tím dále potýkala, tak by jsi mě teď mega namotivovala :D Moc ti držím palce v budoucím blogovacím, cvičícím i osobním životě. Posílám pusu a přeju hezký den :) :*

    OdpovědětVymazat
  31. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  32. To máš pravdu, sebevědomí ti teda rozhodně nechybělo. Hlavně tehdy, když ses posmívala ostatním.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, konečně to někdo řekl, čtu si tento blog pravidelně a žasnu, jak jsou lidi naivní. Počítám, že Péťu znáš asi osobně a víš, jak vždy dělala vše pro ostatní :)))

      Vymazat
  33. :) super článek :))moc mě to namotivovalo :)moc tě obdivuju ...tim vsim co si prosla a zvladla to fakt velky obdiv :) od zitra se chci snazit :)take :))a mit tim lepsi zivot :)moc dekuji Peti jen tak,dal :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to moc děkuji a zároveň Ti přeji hodně sil a držím palce! :)

      Vymazat
  34. Konečně jsem se dostala k přečtení tohohle článku, který mi zůstal uložený v oblíbených záložkách.. Musím říct, že mě to hodně dostalo, v nějakých sekcích mi šel mráz po zádech, ale to bude asi taky i dost tím, že jsem se do toho dokázala vcítit. Ale pak to přišlo i v těch částích, kdy jsi bojovala a všechno se vracelo zase do normálu, je z toho cítit neskutečná energie :) a jsi opravdu bojovnice, po tom všem, čím sis prošla a je krásný vidět tě tam, kde jsi teď :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kočko, děkuji moc za takovou reakci na tak citlivý a osobní článek. :) Vážím si toho!

      Vymazat
  35. Ahoj Peti! V poslednom čase s k tvojim článkom o PPP vraciam a čítam si ich dookola. Vždy mi to v slabých chvíľkach pripomenie, že naše príbehy sa veľmi nelíšia a nie som jediná, hoci mi je zároveň smutno, že to čo prežívam ja, prežíva aj niekto ďalší. Nezdravý vzťah k jedlu a k sebe samej sa so mnou ťahá asi od 5 triedy na základnej škole.
    Dokázala som sa neprejesť 6 mesiacov, myslela som si, že som za vodou. Potom, začiatkom tohto roka som do toho spadla znova, hlbšie než kedy predtým. Aj najmenší výkyv nálady mi dokáže spustiť prejedanie. Už ani neviem čo robím a v hlave mám strašný chaos. Úplne som stratila smer. Ďakujem, že robíš to, čo robíš. Vďaka tebe som sa vyhla vracaniu, pretože si ma presvedčila, že všetko by bolo ešte horšie. Si v podstate prvý človek, ktorému som sa zdôverila. Obdivujem ako si sa z toho pekla dokázala dostať a šíriť svoje myšlienky ďalej, si neskutočná! Ďakujem :)

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥