MŮJ ŽIVOTNÍ STYL NEBYL VŽDY JEN ZDRAVÝ

11. července 2016

DOBRÉ RÁNO!

Moje dovolená se chýlí ke konci, dneska je její poslední den a než se odkulím z postele na lehátko k bazénu a budu chytat poslední paprsky, než přijde hlášená mega bouřka, rozhodla jsem se zase sepsat nějaké povídání. Už dlouhatánsky dlouho tu nebyl žádný článek, kde bych zase vypsala moje pocity, nálady, citové rozpoložení, aktuální stav mysli a kde bych tak nějak popovídala o všem a přitom o ničem, jako to mám v oblibě. 
Dneska bych se chtěla zaměřit na můj pohled, co se týče zdravého životního stylu a celkově mého příběhu. Jak se můj pohled na zdravý životní styl změnil, k čemu jsem dospěla a jak chci dál pokračovat. Za prvé bych chtěla určitě zmínit to, že kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu blogovat o zdravým jídle, o pravidelném stravování a o cvičení, asi bych si ťukala na hlavu. Nacházela jsem se v takové životní situaci, že jsem prakticky nevěděla, jak se najíst tak, abych z toho neměla výčitky, nebo aby to nebyl jen další špoušteč přejídání. Moje myšlenky byly jen jídlo, jídlo a jídlo. A když si člověk neví rady u jedné z nejzákladnějších potřeb, kterou prostě musí dělat, musí se najíst a dokonce několikrát denně, je to vážně náročný. Jak pro tělo, tak pro psychiku.

Když jsem s přejídáním začínala bojovat bylo mi prakticky jedno, co dělám a co zdravýho jim. Hlavně, že jsem se hýbala a jedla pravidelně, jelikož to je první základní pravidlo pro člověka, kterej se z toho chce dostat. U hodně lidí právě nepravidelné stravování může za to, že se tímto trápí. Cvičila jsem jen doma, nejčastěji podle YouTube, takže většinou Blogilates. Postupem času jsem začala i běhat. Sport mi hrozně pomáhal. Když jsem měla odcvičeno, cítila jsem se skvěle, protože jsem se cítila zároveň i silnější proti přejídání. Upřímně ... jedla jsem blbě. Nezařazovala jsem dostatek bílkovin, sacharidů a nejedla jsem vyváženě. Tohle samozřejmě mohlo za to, že se přejídání po pár dnech vracelo, ale důležitý bylo vydržet a nevzdat to. Čím víc jsem se zajímala o zdravé stravování a rady jsem aplikovala na sebe, tím víc jsem z toho byla venku a intervaly mezi záchvaty se protahovaly.
Když se na to takhle zpětně dívám, dochází mi, jak moc pozitivní energie a vůle jsem musela mít, abych vůbec začala. Člověk, kterej je takhle nemocnej se pořád lituje, čeká litování od ostatních a hlavně čeká na to, že mu s tím jako někdo pomůže a vyhrabe ho z toho. Omyl. I já jsem si to myslela, neustále jsem měla špatnou náladu a byla jsem smutná ... ze sebe, z toho, že se neumím najíst, jako normální člověk, ale zároveň to bylo i takové volání o pomoc. Obzvlášť doma. Ale on si toho pořád nikdo nevšímal, jako bych byla vzduch a naopak na mě lidi byli pěkně naštvaní za to, jak mám pořád špatnou náladu. Jenže, ono to jinak nešlo. A když se mě už někdo zeptal, co mi jako je... pak mi stejně došlo, že to nikomu nemůžu říct. Vždyť bych vypadala jak magor. (haha a teď tady o tom píšu a může si to přečíst kdokoliv bude jen chtít, divný)
Nejdůležitější bylo jíst zdravě a hýbat se, ale brát to jako lék. Ne jako prostředek k tomu, abych zhubla. Což jsem mimochodem potřebovala, jako sůl. Během přejídání jsem nabrala nějakých 12 kilo.


Takže dejme tomu, že pak už jsem se první měsíc nepřejedla. Zamakala jsem víc na jídelníčku, jedla jsem tak akorát, zdravě samozřejmě a hýbala jsem se. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a měla jsem takovej pocit euforie a dojem, že teď už zvládnu všechno. Možná to mi taky dávalo hroznou energii pro ostatní lidi. Najednou mi lidi na Instagramu začali psát, že hrozně skvěle dokážu motivovat ostatní, že by chtěli mojí vůli, když jsem dokázala vyběhnout v 6 ráno před prací a jíst tak zdravý jídla. 
Tenkrát jsem se seznámila s jedním klukem, kterej cvičil, jedl dost striktně a myslím, že právě jeho rady mi dost pomohly, ale zároveň hodně uškodily. Pomohly mi v tom, že jsem se naučila jíst více bílkovin, víc promakat jídelníček, jíst po dvou až třech hodinách a s ním proběhla i první návštěva fitka. Ale absolutně nevěděl, jaké mám s jídlem problémy. Takže když mi bylo tenkrát od něj řečeno, že moje ovesný kaše plné ovoce, nebo nálož přílohy k obědu nebude to pravé proto, abych zhubla, začala jsem se mnohem víc omezovat. Najednou nebyl můj cíl to, abych se vyléčila, ale to, abych vypadala dobře. 
Cvičila jsem miminálně 6x týdně a můj jídelníček byl hodně striktní. Právě proto byly dny, kdy jsem to zase nevydržela a přejedla jsem se. Pak už ty výčitky nebyly jen o tom, že jsem se přejedla, ale i tom, že jsem pokazila tolik dní hubnutí a mohla jsem začínat zase od začátku.
Po hodně krátké chvíli jsme se na sebe vykašlali. Ani nevíte, jak hrozně se mi ulevilo, i když bych to předtím nečekala. Jako bych ze sebe shodila něco, co mě zase pomalu a nenápadně tahalo dolů, do přejídání, do problému s jídlem. Však tenhle boj je jenom o mě. Záleží teď jenom na mě a tom, abych se z toho dostala. Nemohla jsem se nechat ovlivňovat někým jiným. Tohle jsem si pořád opakovala a prakticky celé dny jsem na tom pracovala. Zase jenom já, bez chytrých řečí někoho dalšího, kdo ani neví, že nějaký záchvatovitý přejídání existuje a myslí si, že zdravý jídlo a cvičení je pro mě jen prostředek k tomu, abych jednou vypadala dobře.

Asi tak tři až čtyři měsíce jsem se potom nepřejedla. V tu dobu jsem si založila blog a vím, že i on mi hrozně pomáhal. Bavilo mě dostávat ze sebe pocity, myšlenky a psát cokoliv, co mě jen napadne. I když to tenkrát četlo zhruba tak 40 lidí, tohle číslo mi dávalo tolik síly a motivace. Říkala jsem si, že musím být zdravá, abych mohla psát o zdravém životním stylu. Abych někomu mohla radit a pomáhat, sama se z toho nejdřív musím vyhrabat. To mě neustále nakopávalo. Poprvé jsem se tu tenkrát zmínila i o přejídání a o tom, že jsem s tím bojovala. Dostala jsem poprvé tolik krásných komentářů a vzkazů, že jsem se nikdy necítila tak odhodlaná, zbavit se toho nadobro. 
Zhubla jsem. Skoro každodenní běhání, nebo cvičení a změna jídelníčku od základů mi stejně vzala pár kilo a cítila jsem se skvěle. Najednou jsem si ale říkala, že bych mohla vypadat i líp.

Začala jsem se tak nějak šťourat v tom, jak to provést, abych měla co nejlepší výsledky. Začala jsem chodit do fitka. Moje tréninky, ale vypadaly tak, že jsem hodinu byla na páse a pak šla totálně vycucaná do šatny. Jenom kardio, nic jinýho. K tomu jsem hodně omezila sacharidy. Jedla jsem je jen ke snídani a obědu. Kardio společně s takovým jídelníčkem mohl za to, že jsem zase zhubla. Dala jsem na Instagram fotku mého Progressu a všichni mi psali, že jsem skvělá, jak jsem to dokázala. Kdyby jen tušili, kolik práce a úsilí jsem do toho vložila. Moje myšlení na přejídání se změnilo na myšlení takové, abych vypadala dobře a abych byla hubená. 

Naštěstí mi po pár měsících došlo, že tahle cesta není ta pravá pro mě. Začala jsem se více zajímat o fitness. O silové tréninky a o to, jak se vlastně cvičí na těch strojích, které jsou mimo kardio zónu. Začala jsem sledovat na Instagramu hodně holek, co cvičí ve fitku a stravují se zdravě. Začala jsem pravidelně cvičit ve fitku. Zatím ještě ne na strojích, ale vzala jsem si vždycky podložku a cvičila jsem s vlastní vahou. Hrozně mě to bavilo. Byla to pro mě změna a já cítila další dávku motivace. Už jsem se vůbec nepřejídala. 

Další fáze mého cvičení a stravování byla takovým vstupem do posilování, suplementace a je to prakticky nedávno. Zhruba tak po Vánocích jsem poprvé vyzkoušela cvičení s čínkama ve fitku, na stojích a tak dále. Tréninky jsem si rozdělila na zadek plus nohy a další den vrchní část těla. Doma už jsem necvičila vůbec. Chodila jsem po práci skoro každý den do fitka. Už můj cíl nebylo tělo hubené, ale nějak tvarované. Chtěla jsem získat tímhle režimem nějaké ty svaly. Rozhodně už jsem nechtěla vypadat, jako špejle. Samozřejmě, pokud chce člověk nabrat svaly, musí taky jíst, aby se měly z čeho tvořit. Jedla jsem zdravě, ale dost. Poprvé jsem si dokázala říct, že je přejídání ode mě hodně vzdálené a cítila jsem se proti němu odolná. 


No a vlastně poslední fáze, která předcházela této aktuální byla asi ta, kterou potřebuje zažít každej, aby se konečně hnal tím správným směrem. Jak už tady píšu asi po milióntý a ani se nebudu divit, když už to někoho dávno přestalo bavit číst ... byla jsem totálně posedlá. Život pro mě v tuhle dobu představoval jen to, jestli mi jídelníček sedí do maker, jestli jsem odjela trénink, kterej byl v mém plánu a jestli se někam posouvám. Moje dny byly v podstatě jen o tom, abych do toho dávala víc než 100%. Možná si teď říkáte : Ty jo, ale to je super mít takovou vůli ne? Ne, není. Člověk je najednou otrokem, všechno plánuje jen podle toho, kdy má mít trénink a kdy má jíst. Se všema se srovnává. A tohle všechno přestane dělat s láskou a pro sebe. Začne to dělat pro okolí. Chce pro všechny vypadat dobře, záleží mu na tom, co si o něm všichni myslí a nedejbože, kdyby ho někdo vidět se zmrzlinou. To by celej fitness obrázek, kterej o něm okolí má, najednou zmizel.
Silový tréninky mě bavili asi tak moc, že jsem nedělala nic jinýho, než že jsem ve volnej čas byla ve fitku a makala s čínkama, nebo na strojích. Furt jsem se bála, jestli jím dobře, jestli jím na 100% tak, abych měla výsledky a byla jsem na sebe ultra přísná. 
Přišlo období, kdy jsem si začala říkat, jestli mi to za to stojí. I když jsem makala jak nejvíc to šlo, připadala jsem si víc a víc nespokojenější a na sebe přísnější. Jako bych se den ode dne neměla ráda víc a víc. A co to je jako za život? Když něčemu obětujete všechen čas a energii a dělá Vás to ve finále nešťastnýma?
Z extrému, kdy jsem se přejídala a nic jsem nedělala jsem se dostala za pár měsíců až do extrému, že jsem makala za každou cenu. Možná za to mohl i strach, že se problémy s jídlem vrátí. Kdo ví. I když jsem asi na okolí působila, jako hroznej motivátor, potřebovala jsem si to taky pořádně v hlavě srovnat.
Nedávno přišlo vystřízlivění. Možná za to mohla změna prostředí, změna fitka. Když jsem tam šla poprvé říkala jsem si ... ježiš, teď mě tady uvidí někdo, kdo ví, jak propaguju fitness a řekne si, že na to vůbec nevypadám. I když to byl super trénink, domů jsem jela s divným pocitem a malinko smutná z toho, jestli bylo nový fitko dobrej nápad. 
Po pár týdnech, co jsem ještě jela ve "zfanatizovaném" režimu jsem si udělala něco se zády. A i když jsem to hrozně dlouho překonávala, cvičila i s bolestma, nakonec jsem si prostě musela dát pauzu. Ač hrozně nerada. Protože nevím, jak Vy ... ale já když jsem pár dní necvičila, připadala jsem si tak o 10 kilo těžší. 
Týden volna od cvičení jsem plánovala už hrozně dlouho, ale moc dobře jsem věděla, že to nezvládnu. Naštěstí jsem už prostě nemohla a byla to taková bolest, že jsem se na cvičení prostě vykašlat musela. 


A někdo si možná teď řekne, že týden je krátká doba, ale mě tenhle týden změnil pohled na tohle všechno. Ne, že bych se přejídala, ne že bych se jen válela. Ozvala jsem se kamarádům, vyrazila jsem s něma po dlouhé době ven, jelikož jsem měla najednou bez fitka čas. Vyrazily jsme s Nikčou na nějaké akce a došlo mi, že jestli se vrátím zase po tom týdnu do režimu a budu drtit každý den fitko, jak pominutá, přijdu o tyhle skvělý lidi, momenty a zážitky. A hlavně nadobro přijdu o to, aby mě cvičení a zdravý jídlo bavilo a dělalo mě šťastnou. 

Cvičím teď jak doma, tak ve fitku. Jdu na kolo, brusle, nebo si zaběhat a dokážu si dát Rest day, když se cítím pod psa, unavená, nebo když je v plánu nějaká super akce. Mnohem raději budu mít hezkej zadek a né vysekanej sixpack na břiše, protože to pro mě prostě není trvale udržitelný a musím se hrozně omezovat. Dokážu si dát něco dobrého, aniž bych se pak přejedla a dokážu si konečně jídlo dát s chutí a bez výčitek, i když mi nesedí na 100% do jídelníčku. Samozřejmě, že mi jde o to, abych dobře vypadala, ale jde mi o to, abych dobře vypadala pro sebe, ne pro ostatní. A samozřejmě mě těší, když motivuju lidi kolem sebe, ale opravdu ne za každou cenu. Holky, tenhle článek je dost upřímnej, ale věřím, že třeba někomu tyhle slova pomůžou, nebo spíš v to opravdu doufám. 

Život je o tom, aby jsme si ho užívali a ne o tom, aby jsme se neustále trápili kvůli tomu, aby jsme působili dobře na okolí. Hrozně jsem se za ten rok změnila, stejně jako moje tělo, stejně jako můj vztah k němu, k jídlu a až teď dokážu říct : Ano, jsem z problému s jídlem venku a jsem šťastná.


Věřím, že tahle fáze je tou poslední, která už se mě bude držet celej život a hrozně Vám přeju, aby jste se k ní taky dostali. Tohle je totiž podle mě zdravý životní styl. 

20 komentářů

  1. Jsi až neuvěřitělná ty jo o.O obdivuju tě, za to, co si dokázala :) skvělý článek :)

    eLblog GIVEAWAY

    OdpovědětVymazat
  2. Skvěle napsáno, si naprosto skvělá a moc tě obdivuju jen tak dál 💜 👍

    OdpovědětVymazat
  3. Jako kdyby jsi mi mluvila z duše, která si přeje, aby takhle dopadla...jen rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem na úplném začátku stejného problému, který si měla a snažila se z něj dostat...a DOSTALA!
    Strašně moc hezky napsané :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc Ti držím palce, snad jsem dodala aspoň trochu síly s tím bojovat. Děkuju moc. :)

      Vymazat
  4. Je super se svěřit a dostat to ze sebe :) já nemám až takový problém s přejídánim jako výčitky když se každej den nehýbu aspoň hodinu a nebo si dám něco co mi nesedí do předem naplánovaneho jídelníčku třeba zmrzlinu bonbon.. :/ moc ti přeji že si se z toho dostala mám tě moc ráda tvy články i fotky jsou super 😃

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to nejlepší. Hrozně to miluju na tom blogování a už bych bez toho nemohla bejt. :D :) Neměj výčitky, zkus tomu přecházet. Děkuju moc a drž se!

      Vymazat
  5. Woow fakt jsi úžasná, to co jsi všechno dokázala.. Mazec mám teď podobné problémy a ty mě neskutečně motivuješ abych je začala také řešit, už několikrát jsem se pokoušela začít a fitness ale stále mám slabou vůli to vydržet :(. Doufám že jednou budu jako ty ❤ jen tak dál💪

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to moc děkuju. :) Jsem ráda, že Ti dodávám motivaci, určitě to už zvládneš vydržet. :)

      Vymazat
  6. jsem sice kluk a mimo cílovou skupinu ale i tak s tím souhlasím ... už dlouho jsem nečetl něco tak "dlouhého" od začátku až do konce se zájmem ... je léto tak si ho užij s přáteli a ne ve fitku :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I kluci čtou můj blog? To jsem nečekala. Díky moc za pozitivní komentář. :)

      Vymazat
  7. Tak tím závěrem jsi to zakončila skvěle. Taky bych někdy ráda řekla tu větu, kterou už můžeš ty říkat. ZP mě taky trápí. Ale už míń, než dřív :) Už jsou to asi 2 měsíce bez :) Ale to, že problém s jídlem nemám, ještě říct nemůžu. Jsi obrovská motivace! Pokračuj prosím v takovýchto článcích :) Moc ráda je čtu:)
    Evča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsi šikulka, jen tak dál. Určitě to zvládneš a tu větu taky řekneš. :) Děkuju moc!

      Vymazat
  8. jsi úžasná, Péťo! <3 tenhle článek je vážně nádherně napsaný, dodáváš mi sílu! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc moc děkuju. Taky jsi mi teď dodala moc síly. :)

      Vymazat
  9. Odpovědi
    1. Tak takový komentář mi vždycky udělá největší radost. :D :)

      Vymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥