Snow Grey Glitter Pointer

12. dubna 2019

BÝT SAMA. SAMA. (bydlím)


Sama jsem nevěděla, jestli tenhle článek budu vůbec psát. Absolutně jsem neměla ponětí, jaké to totiž bude a jaký z toho budu mít nakonec pocit. Poprvé ve svém životě bydlím sama. A jaké to je? Jiné než jsem čekala, sebepoznávající, klidné a občas osamocené. Předtím jsem bydlela s mamkou a taťkou, pak s přítelem a tak jsem zvyklá, že kolem mě, vždycky někdo byl a když ne, tak to bylo jen na chvíli. Když jsem byla doma sama, užívala jsem si to, ten čas strávený jen se sebou, pro sebe, pro věci a aktivity, které mám ráda. Proto jsem si bydlení o samotě představovala jinak. Celkově mám dost velké trable s tím, že si moc svou budoucnost představuji a přemílám v hlavě, ovšem realita pak není tak růžová a od mé představy se liší. A už jen to, že se liší, mě nějakým způsobem zklame. Už když mi mamka v prvních dnech pomáhala s novým bydlením, odjížděla se slovy : "mě je úplně líto Tě tady nechat". Jen jsem se zasmála a uklidnila ji, že jsem naprosto v pořádku a s Ember to zvládneme. Můj byt je sice malinký, ale zařídila jsem si ho podle mých představ. Nečekaně. Tím pádem je útulný a cítím se v něm jako doma už skoro od samotného začátku. S tím by problém nebyl. Jde o to, že neumím být sama. Sama se sebou. Za ten necelý měsíc jsem zjistila jednu pro mě hodně neuvěřitelnou věc a to takovou, že se vlastně neznám a sama v sobě se ztrácím. Kdo vlastně jsem?!

Najednou mě začaly přepadávat myšlenky, že mám jen nějakou domněnku o tom, jaká jsem a doopravdy neznám svoje pocity, neumím se s nimi poprat a oporu hledám vždy v lidech kolem sebe, místo toho, abych ji hledala v sobě. V ty chvíle, kdy mi takové otázky začaly běhat hlavou, jsem absolutně nevěděla, co mám světu najednou předávat mou tvorbou, když mám sama v sobě docela bordel a neumím se poprat ani s tím, abych dokázala být sama o samotě. Ale víte co? Teprve až když si člověk přizná, že má nějaký problém, může ho skutečně začít řešit a postupně zase začít žít. 


Pamatuji si, jak jsem měla problémy s jídlem a když jsem napsala článek, neuvěřitelně mi to pomohlo. Kolikrát jsem u psaní článku brečela a kolik věcí jsem si díky tomu uvědomila. Že nejsem dokonalý tvor, to už jistě víte. Ale rozhodla jsem se, že budu psát i o dalších mých negativních bojích, které sama se sebou svádím. Není jich totiž málo a psaní je pro mě terapie, na kterou jsem nějaký ten čas nedocházela. Možná proto jsem zjistila, že vlastně nevím, kdo jsem.

3 komentáře:

  1. Podle mě strašně záleží na tom, jestli jsi člověk co kolem sebe miluje mít lidi nebo naopak... Já jsem sama bydlela taky, a občas to bylo fajn přijít domu, dělat si co chci a prostě jen "vypnout". Pak ale byly momenty, během kterých jsem byla všude jen ne doma :D No, a teď mi přijde že jsem prostě přišla na to, že obojí má něco do sebe a je tak jen na každém, co mu vyhovuje :)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, tak jsem to měla i já.a teď když už mám dítě a bydlíme všichni spolu, tak moc ráda vzpomínám na dobu kdy jsem bydlela SAMA. Samozřejmě, že jsem ráda za to co mám teď, ale vzpomínám pořád ��

      Vymazat
  2. Bydlet sama a odstěhovat se od rodičů je prvotní touha každého mladého člověka a byla i moje. Když ale potom zjistíš, jaké to doopravdy je, přeci jen je té samoty trochu moc. I já měla podobné pocity jako máš teď... O to víc si vážím mé současné rodiny a jsem opravdu šťastná, že na mě každý den doma někdo čeká. Ráda si občas užiju chvilku o samotě, ale to vydržím tak maximálně den, na víc prostě nemám :-)

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥