Dlouho tu nebyl žádný článek. Moc dobře vím proč. Snažila jsem se v hlavě uspořádat myšlenky a ujistit se, jakým směrem chci dál blog směřovat. Možná jste už zaznamenali nový vzhled blogu, z kterého jsem opravdu nadšená. Konečně vyzařuje tu správnou energii, kterou jsem chtěla aby dostával mezi vás. Poslední týdny, možná i měsíce ten čas tak letí, bože, jsem si začala uvědomovat spoustu věcí, které mě dostávají do stavů, kdy dělám úplně normální věci, ale mám při nich tupý, zamyšlený výraz a myšlenkami jsem vlastně úplně mimo dění. Často se sama sebe ptám, proč nevím kdy jsem šťastná a když to konečně vím, rozpustí se tenhle pocit během pár dalších minut, jako bych se šťastná nikdy cítit neměla. Znáte takový ten pocit ať už děláte cokoliv, jste s kýmkoliv a kdekoliv, ale uvědomíte si. Jo aha!? Ty jo. Tohle je moment, kdy jsem opravdu šťastná a modlíte se, aby ta chvíle nikdy neskončila? Já jsem ještě hrozně pověrčivá, takže v takových chvílích většinou začnu ťukat do čehokoliv co nehoří, samozřejmě poblíž. Abych to jakože nezakřikla. Sakra, jak já bych popsala to, co mám teď v hlavě, abychom se správně pochopili. To je opravdu nejtěžší na tom, být blogerkou. Můj pocit je ten, že když je člověk šťastný, neuvědomuje si to tolik, jako když je nespokojený, nešťastný a prostě pravý opak. Čím to? Máme tendence si víc ztěžovat, jak je život hrozně nespravedlivý, než abychom si vážili toho, co máme a radovali se z maličkostí? Za mě ano. Jsem si jistá tím, že tohle je prokletí dnešní doby.
