PRO MÉ STARÉ ANOREKTICKÉ JÁ.

11. března 2018


Ti, kteří mě sledují už nějaký ten pátek ví, že jsem si prošla snad všemi etapami vztahu s jídlem, cvičením a svým tělem, které jsou možné. Od problémů s jídlem všech druhů, po léčení se z nich, přes další extrémy, až po zdravý přístup k tomu všemu a zdravou sebelásku. Mám toho za sebou dost, ale pořád si dokážu vzpomenout a vybavit si všechny pocity, strachy a myšlenky ze všech těch období, kterými jsem si prošla. 
Když jsem trpěla anorexií, rozhodně bych nikdy nečekala, že se ještě někdy v životě dokážu najíst bez obav a strachů, že přiberu. Opravdu by mě nenapadlo, že si někdy dám zmrzlinu, nebo pizzu a dokážu si to taková jídla užívat bez výčitek. Dneska už jsem sice úplně jinde, ale přesně vím, co bych poradila mému dřívějšímu anorektickému já, abych se zbavila depresí a výčitek. Tenkrát mi to neustále opakovali lidé kolem mě. Ovšem já si neuvědomovala, že mám problém a spíše jsem jejich řeči vnímala jako závist, nebo chuť mi překazit dietu. Možná, kdyby mi tenkrát promluvil do duše někdo, kdo si prošel tím samým peklem a dokázal se do mé situace, myšlenek a strachů vžít. Možná bych křik vyměnila za to, že bych se mu vybrečela na rameno a konečně se někomu svěřila, že ten problém mám, jen se ho snažím každý den skrývat.




Nevím, jestli tenhle článek čte zrovna člověk, který si dokáže představit ten strach, který v sobě nosí lidé trpící anorexií. Tak vám to zkusím trochu přiblížit. Každé ráno jsem vstávala a moje první kroky vedly k tomu, co nejvíce ovlivňovalo můj život. Váha mi každé ráno ukázala číslo, podle kterého se odvíjelo, jaký bude můj den. Pokud ukázala víc, než den předtím, nebo stejně, byla jsem na sebe celý den přísná a nenáviděla jsem se. Pokud ukázala méně, měla jsem ze sebe dobrý pocit, ale i tak jsem byla raději přísná, abych zhubnutá kila náhodou nenabrala zpátky. A ono stačilo klidně pár gramů navíc a můj den mi to zkazilo natolik, že bych raději nebyla. Na váhu jsem si přes den stoupla po každém jídle, po šálku čaje a i po cvičení. V tuhle dobu záleželo jen na tom, kolik vážím a jestli váha klesá. 
Dneska už vím, že to byla přehnaná sebekontrola. Vím ale i to, že na vážení se dá opravdu vybudovat závislost a dost lidem to omezuje celé dny, jejich nálady a vztah k sobě samé. Nezáleží na tom, kolik vážíme, ale spíš jak si sebe vážíme. Je těžké se od tohoto zvyku osvobodit, ale existuje jedno radikální a hodně efektivní řešení. Prostě vezměte váhu a vyhoďte ji, věnujte ji někomu, nebo ji prostě někam zahrabejte. A už jen ten pocit, že se vzdáváte něčeho, co tolik omezuje a ovlivňuje váš život vás hrozně osvobodí. Váha je jen číslo. Mnohem víc vám prozradí vlastní pocit, zrcadlo, nebo třeba míry. A věřte nebo ne, tenhle krok je sice těžký, ale změní vám život.

Jídlo pro mě byl dalším strašákem. Nedokázala jsem si představit, že jím něco kromě pár potravin, které jsem si v mé dietě povolila. Snažila jsem se jíst co nejméně, a když už jsem něco snědla, většinou to byl nízkotučný jogurt, nebo suchary. Každý den jsem většinou jedla to samé a každý den jsem umírala hlady, bylo mi slabo a musela jsem odolávat všemu jídlu kolem sebe. Když jsme šli někam s kamarády, pila jsem jen čistou vodu, zatímco oni se cpali brambůrkami a pili Colu. Každý den jsem musela odpovídat na desítky dotazů lidí okolo mě, jestli nejím nějak málo, nebo proč jím jen suchary. Strach z jídla je další strašně náročný bod, který člověk s anorexií musí porazit. Důležité je uvědomit si, že je člověk ten strach má. I když jsem trpěla anorexií, moc dobře jsem věděla, jaký mám z jídla strach a jak moc mě ničí, že na sebe musím být neustále přísná. Zároveň jsem do svého těla dodávala málo vitaminů, minerálů a živin, které moje tělo prostě potřebovalo. Tím pádem jsem byla hrozně slabá, padaly mi vlasy, zhoršila se mi pleť, ztratila jsem menstruaci a dokonce jsem omdlívala. Pokud člověk dojde do takové fáze, dojde mu, že opravdu ničí sám sebe. Když nad tím přemýšlím s odstupem všech těch let, tak bych si asi poradila, abych myslela na své zdraví. A sama sebe bych utvrdila v tom, že jídla se člověk bát nemusí. K postavě se prostě musíme projíst, ne hladovět a trápit se každý den přísným omezováním. Jídlo je radost a je tu pro to, abychom si z něj vzali to nejlepší pro naše tělo a aby nám zpříjemňovalo život, ne ho ztěžovalo. Není to o tom jíst nezdravě, nebo nejíst vůbec. Mezitím je zlatá střední cesta a ta nejvíc vhodná pro naše tělo, psychiku i sebelásku. Zdravé jídlo dodá našemu tělu vše, co potřebujeme a pokud si občas dáme něco tučného, sladkého, nebo nezdravějšího, svět se nezboří. 



Cvičila jsem několik hodin, jen abych spálila kalorie. Dělala jsem nesmyslné cviky, snad milion opakování a bez cvičení přes den bych ani neusnula. Jakmile jsem cvičit nestíhala, cvičila jsem klidně po nocích, jen abych spálila jídlo, které jsem snědla. Nechtěla jsem svaly, chtěla jsem být kost a kůže. Momentálně je pro mě cvičení hlavně zdroj dobré nálady a něco, co mě každý trénink posouvá dál. Každé cvičení se snažím překonávat sama sebe, zkoušet nové cviky a pořádně se zapotit. Lidem, kteří to mají stejně, jako já dřív bych poradila, aby zkusili brát pohyb jako radost. Není to o pálení kalorí, ale o tom, užívat si pohyb a dělat co nás baví. Zkuste si jít zaběhat bez aplikace a toho, aby vám ukázala spálené kalorie, uběhnuté kilometry a tempo. Jen si vezměte sluchátka do uší a vnímejte ten pohyb. To jak se vám každým krokem zlepšuje nálada a zbavujete se nepříjemných pocitů. Zkuste cvičit s cílem, že budete mít pevnější a kulatější zadek, pevnější ruce, rovnější záda a celkově tělo, které jen tak něco nepřekvapí. Nechtějte tělo vychrtlé a bez energie. Vnímejte, jak se každý trénink zlepšujete, překonávejte sami sebe a bojujte za lepší výkon. Ovšem berte na vědomí, že vaše tělo potřebuje i odpočinek. Proto zařazujte dny bez cvičení, odpočiňte si a dejte si nohy nahoru. Nic se nestane, pouze dodáte vašemu tělu energie na další tréninky a stihne zregenerovat. 
Možná teď někoho mou další radou překvapím, ale dávám tu nejdůležitější schválně na konec. Dlouhé roky jsem sama sebe trápila, ubližovala jsem si a tajně jsem doufala, že si někdo mého neštěstí všimne a bude mi chtít pomoci. A když se tak stalo, chtěli po mě jen to, abych se cpala jídlem a nevnímali, že přitom moje duše trpí a strachy se zvětšují každým soustem. Chodila jsem k psychologům, vzala si mě pod křídla moje obvodní doktorka, s mamkou jsem se u každého jídla hádala, abych alespoň něco snědla. Všichni lidé kolem pro mě byli tak strašně cizí, protože ani jeden nevěděl, jak se doopravdy cítím. Protože léčba anorexie, není jen o tom, začít jíst, ale hlavně se anorektického já zbavit. Přestat se bát jídla, začít si ho užívat, přestat se přehnaně kontrolovat a cvičit několik hodin denně. Mému nemocnému já bych proto poradila, aby si uvědomilo, že i když bude lítat po doktorech, bude docházet na terapie, lidi ho budou nutit jíst, vždycky je to on, kdo s tím jako jediný něco dokáže udělat. Musíte si přát být konečně zdravý. I já můžu psát miliony článků pro lidi trpící anorexií, ale jakmile si k tomu nemocný člověk jen sedne a nebude vnímat, co tu píšu, nikdy mu to nepomůže. Uvědomte si, že je ten správný čas začít bojovat a vrátit radost z jídla s cvičení do vašeho života. Jednou si za to poděkujete.

16 komentářů

  1. Moc krásný članek Péťo! V době anirexie by to nejspíš byla moje spása. Ale je i teď když, vcelku úspěšně, bojuju s bulimii. Obdivuju tě za to, že o tom dokážeš mluvit, hlavně o bulimii, protože mam pocit, že když řekneš, že jsi anorektička lidé tě lituji, ale když řeknu že mam bulimii, divaji se na mě skrz prsty. Děkuju za tvoji odvahu ❤

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem anorexií nikdy (naštěstí!) netrpěla, ale když mi bylo takových 14 (cca 8 let zpět), tak to byl velký boom. Teď si klepu na čelo, jak to mohl být jakýsi životní styl a bylo to IN... No a jelikož jsem v těch letech byla ovce, chtěla jsem se stát anorektičkou a hledala různé webové stránky, jak se ní stát. Hrůza, když to vidím zpětně. Vydržela jsem 3 dny na jednom jablku, cvičila po nocích. Pak mě nejspíš něco osvítilo a uvědomila jsem si, že je to nemoc a proč bych se chtěla někým takovým stát... Přeju všem ať jsou silní a najdou lásku v jídlu a cvičení a hlavně v sobě ♥ Vše je to o udržitelnosti a rovnováze.

    OdpovědětVymazat
  3. Péťo, na jednu stranu fandím tomu, že na blogu sdílíš svoje zkušenosti s PPP. Určitě není lehké zveřejňovat věci, za které se člověk tak trochu stydí (i když není proč). Všichni, kdo se snaží se svými problémy bojovat, si zaslouží pomoc a podporu. Na druhou stranu, a teď to neber prosím špatně!, anorexie a podvědomý strach z jídla nemusí vždycky vypadat jen takhle. Ano, když máš BMI asi 14, po nocích cvičíš a jíš jen jogurt a suchary, je celkem zřejmé, že jde o velký problém, že je něco špatně. Ale pak je tu taková šedá zóna, kde není úplně zjevné, jestli jde o problém nebo ne...zvlášť v dnešní době. Umíš si představit, že bys dva týdny necvičila? Chodíš do fitka i se zlomeným zápěstím, protože "to není výmluva"? Jsi velmi štíhlá, ale přesto řešíš míry a chceš být ještě osvalenější a vyrýsovanější? Baví tě jenom tréninky, kdy si dáš pořádně do těla, zapotíš se a má to nějaký vliv na postavu? Děláš sport hlavně pro ten super pocit po skončení, spíš, než že by sis užívala každou minutu i během něj? Jíš daleko víc, než v dobách anorexie, ale pořád lehce redukčně? Měla by ses pořád ráda, i kdybys kvůli nemoci nebo něčemu jinému nabrala 10 kil? Je cvičení a "zdravý životní styl" to hlavní, co definuje tvoji osobnost? I když nejsi profesionální sportovec? Neber to špatně, protože to tak vůbec není myšleno, naopak. Ale zkus se, prosím tě, nad těmito otázkami zamyslet a být přitom k sobě opravdu upřímná :). To že člověk nemá do očí bijící problém ještě neznamená, že by neměl třeba určité věci přehodnotit. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ať se daří, Lucka K. <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konečně to někdo řekl nahlas.Jeste bych doplnila tím, že už si nekteri lide nedokáži predstavit život bez zero topingu, proteinu a podobně. Souhlasím se vsim, co jste napsala, konecne nekdo, kdo má oči otevřené. Myslím to dobře :)

      Vymazat
    2. Pokud máš něco ráda a je to pro tebe dobrý fyzicky a duševně tak není špatný na tom bejt nějakym způsobem závislej. Disciplína (chodit se zlomenym zápěstím) je něco obdivuhodnýho. Řešení mír a osvalení a techničtějších záležitostí ohledně fitness je z mého pohledu (amatérský bodybuilder?) u Péti extrémně malá. Péťa je očividně advokátka neřešení si maker atd. právě z důvodu takovýho, že ví jak může číslo ovlivnit (zkušenost s anorexií) a že je důležitější se prostě cejtit dobře taková jaká jsi/seš. Zase ale Péťa cvičí už dýl a když prostě progress chceš, tak musíš určitý věci v měnší či větší míře sledovat a řešit. Ať už (když ne trackování maker, tak aspoň odhadem) kolik jim jakejch makronutrientů (protein, sacharidy, tuky), jaký mam míry, nebo jestli jsem toho zvednul víc než před dvěma tejdnama. Trošku tu skáču, ale prostě mi přišel tenhle koment takovej, že dělá, přestože se omluvil že nedělá, trošku pasivně agresivní závěry, který by mě možná trošku štvali. Jasně, že by Péťu naštvalo, kdyby měsíc nešla cvičit. To je snad jasný ne. A každej dělá něco občas kvůli výslednýmu pocitu a ne kvůli cestě. Občas se ti cvičit nechce, ale víš, že se po tom budeš cejtit dobře. Cvičení je terapie, fyzický, uspokojivý vytížení a je to náročný. Občas to nemusí bejt relax a slunce. Občas to zabolí. Neni to jak koukat na film. I může bejt. Ale nemusí. A to nevadí. Každej den se člověk cejtí jinak. A jo, já bych se neměl rád, kdybych přestal cvičit a zhubnul 10 kil. Stejně jako kdybych se neměl rád kdybych teď přestal chodit na univerzitu - vim že je pro mě dobrá a ve finále mi přinese reálný výsledky, ale občas mě těžce nebavěj některý hodiny a nechce se mi tam. A pokud si Péťa volí "fitness" jako kariéru, tak nevidim nic špatnýho na tom, že by jí to z velký části její osobnost definovalo. Nechci aby to vyznělo špatně, ale Péťu sledují očividně i ženy, který si ještě před pár dnama četli, že dělání sedů a lehů ti zmenší míru tuku v pase. A chleba tě dělá tlustym. A Péťa naprosto nekonfliktně přišla a nezačla to brát supervážně, ale takovym normálním způsobem, kterej se zalíbil spousty laikům, který neviděj na ty youtube stars a pro ně je Péťa něco reálnýho, skutečně dosažitelnýho. A to jak vzdělává je super. Taky myslím vážně, když říkám, že to, jak Péťa praktikuje celou tuhle interakci s lidma co jí sledujou, je extrémně otevřená a dělaná stylem "dělej si to tak nějak jak chceš dokuď budeš happy".

      Vymazat
    3. Ostatní instagram fit accounty jsou často narvaný prázdnejma motivačníma citátama a doslovnejma návodama jak teda dosáhnout takovýho a támhlenctoho těla. Péťa to řeší dost lidsky a i se všem dost odhaluje. Kdyby byla hardcore na nějakej progress atd., tak to vypadá jinak. Není naprosto nic špatnýho na tom se do něčeho ponořit a tvrdě na tom pracovat. Péťa očividně i ví, kdy si dát voraz. A to, že jde cvičit se zlomeným zápěstím fakt nic neni. Copak hejbu zápěstím když dělám nohy (když nemam tyč na dřep)? Spíš bych si z toho vzal to, že nemusim se všim ležet doma a plakat. Možná jsem se až trošku trapně rozepsal, jenom jsem sem chtěl hodit vnímání mé chlapecké a mé osobní, který tu možná trokšu chybí a taky podržet Péťu. Říct jí, aby se nebála se do toho pustit klidně víc. Víc dělej tabulky. Víc měř míry. Nauč ty holky, že to taky není špatný. Že je možný se povznést nad čísla a je super, když si děláš makra - není to jen další forma opačný anorexie což tu bylo naznačeno - jakási obsesivní kontrola přísunu jídla/váhy. Jak důležitá je pro život disciplína, vytváření rutin. Nechci ti samozřejmě cpát jak to dělat, jen si myslim, že je dobrý říct že i ovládání svý váhy a podobný technický záležitosti můžou bejt dobrý/lepší pro určitej typ člověka - že tenhle přístup je pro někoho možná lepší, možná horší, a že i když to jde tvym způsobem, tak není špatný to dělat tim druhym způsobem. Zamotaný věty. Jo, a to, že někdo řeší zero toppingy a protein je o dost lepší než kdyby řešil co si dá za pitíčko v pátek a jakej typ lentilek si dá večer. Já jsem prase a jim čokoládu a Doritos skoro denně a taky cvičim, jen abych tu nevyzněl jak nějakej ab machine velikosti živýho člověka. Snad to dává celý trošku smysl. Dobrej post mimochodem, jen tak dál.

      Vymazat
    4. Sto lidí, sto názorů...Samozřejmě, že takhle na dálku nejde hodnotit něčí vztah ke sportu, k jídlu nebo k sobě. To, jestli je nebo není Pétin přístup k tomuhle všemu úplně v pohodě nemůžu říct ani já, ani Vy, každý si to musí v hlavě srovnat sám. Ten komentář jsem opravdu nepsala kvůli potřebě být pasivně agresivní (světe div se, jsou i lidé, co chtějí druhým pomoct, ne je urazit), ale proto, že občas nejsme schopni dokonalé sebereflexe a to, co děláme každý den, už nám prostě přijde normální, i kdyby to normální nebylo. Navíc, je trochu něco jiného, pokud jste poruchu příjmu potravy nikdy neměl, pak tyhle věci vnímáte asi jinak. Nevidíte v tom problém. Já se na to dívám z pohledu člověka, který si tím prošel, a ačkoliv jsme každý jiný, tak prostě v některé věci, které Péťa dělá, za zdravé nepovažuji. Když někdo, kdo má ke sportu naprosto zdravý vztah a miluje přírodu, půjde na výlet do hor i se zlomeným zápěstím, neřeknu ani popel. Pokud máte genetické předpoklady k tomu být závislý na rutině, za každou cenu tam ten pohyb nacpat, abyste se cítil dobře, bojíte se, že se Vám bez toho zhorší kondice, prostě si potřebujete máknout...pak na tom, jít do fitka se sádrou nevidím nic obdivuhodného. Žádná závislost není zdravá, ani ta na sportu, a v tomhle případě by bylo spíš obdivuhodné postavit se vlastní hlavě a vydržet ten nepříjemný pocit, že teda holt dva týdny nemůžete cvičit. Je to něco jiného, něž když se člověk líný sportovat vyhecuje sbalit tašku a do toho fitka jít. Já například miluju běh, kolo a crossfit. Ani já jsem neměla problém jezdit na kole se zatejpovaným kotníkem, nebo dělat shyby s bolavým kolenem (však koleno k tomu nepotřebuju, ne??). Ne kvůli váze, ale kvůli rutině, zvyku, disciplíně (to jsou ty věci, které jste označil jako důležité). Tehdy mi to nepřišlo, ale dneska vím, že to bylo špatně, ne z hlediska těla, ale psychiky. Uvědomila jsem si to až díky operaci kolene, kdy jsem na 6 týdnů musela vyřadit veškerý sport a psychika šla do háje. Často si neuvědomíte, že jste nějaký problém vůbec měl, dokud nejste donucen věci změnit. V jedné věci s Vámi souhlasím, a to v tom, že Pétin blog zprostředkovává informace o zdravém stravování a cvičení přijatelnou formou i těm, kteří to třeba doteď dělali úplně špatně. Taky přece neříkám, že sportovat a jíst se nemá, naopak! Vždycky jde ale o míru a hlavně o motivaci. O to, co se člověku děje v hlavě. Tolik ode mě k tématu, snad jsem to trochu vysvětlila a víc to rozebírat nebudu, L. :) Mimochodem to, že byste se neměl rád o 10 kilo lehčí mi připadá trochu smutné. Já bych se s 5 kily sice necítila komfortně, ale ráda bych se měla pořád ;)

      Vymazat
    5. Rozumím, nechtěl jsem vás žádným způsobem urazit, možná jsem to napsal trošku neslušně a skákal jsem k závěrům. Názor respektuji a očividně máte zkušenost. To s těmi deseti kily jsem nemyslel tak extrémně, jen bych za to asi nebyl nejradši. Poruchu příjmu potravy jsem nikdy neměl, pouze jsem trpěl lehkou podváhu, ale určitě máte pravdu v tom, že pro mě bude těžší chápat problém (a jeho důsledky) v celé jeho šíři. Přeju hezkej den!

      Vymazat
    6. Taky jsem ráda, že to konečně někdo napsal a přijde mi zvláštní, že je to tak těžké pro Péťu si uvědomit. Já chápu všechny ty její "nevidíte mi do života, mám ráda sladký, s mým jídlem není nic v nepořádku" a beru to, ale naprosto stejně si myslím, že v současný chvíli má Péťa podváhu a její spokojenost se stále zakládá hlavně na tom, jak vypadá...

      Vymazat
  4. Rozumím, nechtěl jsem vás žádným způsobem urazit, možná jsem to napsal trošku neslušně a skákal jsem k závěrům. Názor respektuji a očividně máte zkušenost. To s těmi deseti kily jsem nemyslel tak extrémně, jen bych za to asi nebyl nejradši. Poruchu příjmu potravy jsem nikdy neměl, pouze jsem trpěl lehkou podváhu, ale určitě máte pravdu v tom, že pro mě bude těžší chápat problém (a jeho důsledky) v celé jeho šíři. Přeju hezkej den!

    OdpovědětVymazat
  5. Péťo... <3 Ještě nikdo kromě tebe v mém okolí nevyjádřil lépe, jak jsem se tehdá, když jsem anorexií trpěla cítila... Moc Ti děkuji za všechno, co pro nás všechny děláš! Jsi úžasný člověk, který mi každé ráno dává motivaci a chuť do toho všeho jít, protože, když se podívám na všechno, co jsi už dokázala, nabíjí mě to ohromnou energií a v tu ránu vím, že dokážu naprosto všechno!! Děkuju, že jsi <3 S láskou Gabriela <3

    OdpovědětVymazat
  6. Péťo �� je to úžasný článek...sama jsem si anorexii prošla a vím jaké to pro tebe bylo...mívala jsem ty samé pocity co ty...napsala jsi to opravdu krásné a přesně....děkuji ����

    OdpovědětVymazat
  7. Péťo,
    máš můj obrovský obdiv za to, jak ses z PPP dovedla vyhrabat.
    A ráda bych to více rozebrala - řekla bych,že bod, kdy ses z toho opravdu dostala, bylo, když jsi jedla zdravě a s počítáním maker sis nelákala hlavu. Pohyb jsi měla pro radost, dobrou náladu a energii.

    Je hrozně super, že ostatním (většinou holkám) hpomáháš k hezčí postavě a k tomu, aby byli/ý se sebou spojení/spokojené. Neměly by ale tyhle věci být naopak? Nejdřív by se měl mít člověk rád,být se sebou spokojený a pak až případně hubnout. Zdravého člověka hubená postava šťastným neudělá. Vlastně člověka žádného, být by to tak nemělo.

    Sama mám s jídlem několik let problémy a minuly rok jsem si už zoufale řekla "vsichni začali cvičit a jíst zdravě a pomohlo jim to, tak to zkusím taky". No, nepomohlo to. Mojí pointou je, že mi tenhle "zdravý životní styl" přijde už vcelku povrchní a dost nedomyšlený. Člověk aby měl doma několik sladidel místo cukru, o počtu proteinů ani nemluvě. S těmi sladidly ok, dost z nich je přírodních, ale různé suplementy mi přijdou dost z cesty a nevidím na něčem, co je uměle vytvořené, cokoliv zdravého. A o "spalovačích/nakopávačích" ani nemluvě.

    Pak měření, vážení. Jednou jsem četla na blogu tvůj článek o tom, jak jsi pár dnů nejedlá přesně tak, jak sis představovala (nebo něco v tom smyslu). Tak sis vzala centimetr a happy jak dva grepy jsi zjistila, že jsi zhubla. A váha to potvrdila. Opravdu máš tohle za potřebí? Ty, hubená, zdravá holka, jejíž konfekční velikost je max S. Jasný, člověk má pořád co zlepšovat, ale nemyslím si, že bys to ty u sebe musela nějak sledovat.

    A pak ty body wraps. To je další věc. Brát tohle jako "doplněk zdravého životního stylu" je lehce z cesty. Ke všemu když tuto proceduru podstupuje slečna, co má 50 kilo.

    Uvědom si,že tě sleduji slečny, co mají PPP. Snaží se mít samy sebe rády a všichni víme, jak dlouhá a trnitá cesta tohle je. Pak jim ukážeš počítání maker (nevěřím, že to děláš kvůli tomu, abys nejedla málo), měření se každý týden (opět, u někoho opravdu obezniho to chápu, ale u tebe to naprosto postrádá smysl a člověka to spíše vydepta a vystresuje, že taková krásná hubená slečna se kontroluje a on sám na to kasle), chození na tyhle zábaly a brání nakopávačů, aby ses "více mákla."

    Ráda bych věděla, kdy přesně ses začala mít ráda. Bylo to krátce potom, co ses vykopala z PPP (ještě jednou, obří obdiv, muselo to stát hodně síly), po tom, co jsi zhubla první 3cm v pase/boky? Po tom, co jsi postupně začala obměňovat šatník, protože jsi zhubla?

    Když sebeláska, tak pořádná. Pro všechny z nás by bylo přínosnější, kdybys řekla "je v pořádku, že se nám občas nechce cvičit,sníme celou čokoládu a velkou zmrzlinu. Jsme přeci lidé a život není o omezování se" mnohem přínosnější než "i já mám někdy chuť si vzít knížku a nejít cvičit, ale donutím se" nebo něco v tom smyslu (utkvěl mi v hlavě jeden tvůj příspěvek na ig,přesnou citaci si nepamatuji)
    Přitom zrovna čtení/tvoření není něco, co z nás dělá lenochy. Naopak, kreativita, to,co máme v hlavě - to jsme my. Naše myšlení, dovednosti, to je něco,čeho bychom si měli vážit a brát na vědomí. Tohle s námi bude napořád a nikdo nám to nevezme. Co třeba místo toho podporovat ostatní, aby se snažili najít to, co je baví? Někomu úbytek váhy úsměv na tváři nevykouzlí, ale sestavení Rubikovy kostky za tři minuty ano.

    Péťo, jsi motivace do cvičení, ne do zdravého životního stylu.

    Markéta

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Péťo krásný článek. Mohu se tě prosím zeptat jak sis Navrátil menstruaci nebo nějaký typ jak ji aspoň dostat. Ha si totiž prošla a procházím anorexii a menstruaci jsem ještě neměla a nikdy jsem ji neměla. Je mi teprv 14 let a nevím jak na to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem sice Péťa, ale procházím si tím stejným, co ty.
      Pokud si menstruaci nikdy neměla, tak popros mamku nebo někoho z rodiny, ať s tebou dojde za doktorem (gynekolog)nebo k obvodnímu lékaři.
      Sama jsem menstruaci více jak 3 měsíce nedostala, ani nejsem pořádně vyléčená a stále se z anorexie léčím, ale myslím si, že jsem na dobré cestě, i když to je někdy opravdu těžké. Důležité je však HODNĚ JÍST, můžeš cvičit, ale musíš jíst více. Živila bys přece něco, když máš sama málo na to, aby si žila? Asi ne - a tohle si naše tělo říká. Zkus se méně stresovat (jo, to mi taky nejde, ale co už) a dej tomu čaj :)

      Vymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥