Myslím na to, jak nám je spolu fajn, ale zároveň na své hrudi cítím takovou tu těžkost úzkosti. Vím, že to se mnou nemyslí vážně a ta úzkost se objeví pokaždé, když si v duchu řeknu, že je to skvělej kluk. Kolikrát jsem si totiž říkala to samé a během následujících pár dní to skončilo a já se zas sama sebe ptala, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Tak co? Vadí jim moje rozcuchaný vlasy po ránu, nebo to, že občas melu z cesty. Já si myslím, že jim občas spíš vadí to, jak jsem hodná a když mám někoho ráda, tak chci, aby to věděl. Dobrý. Nemyslím tím to, že bych ho od rána do večera spamovala zprávami o tom, jak je hrozně super. Stejně by neodepsal a já bych se cítila jako debil. Myslím spíš to, že jsem k tomu člověku vždycky upřímná a snažím se mu život spíš zlehčovat, než ztěžovat. Těžce se to vysvětluje, ale v praxi je to docela easy. Ale ve finále si říkám proč to tak dělat, když si na to ten člověk zvykne a není za to po pár týdnech už ani trochu vděčný. To je fakt nesmysl. A pak zjistím, že je vlastně dobře, když mi nepíše a ignoruje mě. Učí mě tím to, abych si zvykla na to, jak mi bude bez něj. Připravuje mě na to. Pak už se nemůže divit ani tomu, že když se mi konečně ozve, tak jsem z toho spíš špatná, než nadšená. Protože si druhý den můžu zvykat zase od začátku. Vždycky mi přijde, že v této fázi se stávám odolnější proti lásce a vztahům celkově. Nakonec si uvědomím, že i když chci lásku rozdávat, získávat ji chci jen od určitých lidí. Od lidí, u kterých vím, že mě budou mít rádi za každé situace a u lidí, kteří mi za kousek lásky nebudou chtít vzít všechnu mojí energii a sílu.
