Dneska mám pro Vás krátký, nečekaný a spontánní článek, ale doufám, že to vysvětlím tak jak bych chtěla. Dneska jsem měla čas ráno prolítnout komentáře u včerejšího článku a opět tam bylo pár anonymních. Jak asi víte, dřív jsem si tyhle komentáře hrozně brala, nedokázala jsem je vstřebat a povznést se na ně a na nějaký čas jsem je tenkrát i zakázala. Ovšem před nějakou dobou mi došlo, že jsem hold blogerka, ne každý se mnou bude vždycky souhlasit a občas se najdou i lidi, kteří mi svou kritikou chtějí pomoct a poradit mi, jak se zlepšovat. Takže svým způsobem mě to teď i baví, nechávat si od ostatních poradit, co tady třeba zlepšit, abych se mohla někam posouvat. Za takovou kritiku děkuji.

Hezkou válecí, odpočinkovou neděli plnou nic nedělání Vám přeji. Alespoň taková bude ta moje. Opět a konečně jsem se překulila přes další týden a máme tu zase neděli. Pardon, ale neutíká to nějak? Občas mi přijde, že ten život utíká opravdu rychlostí blesku a hlavně, když jsem se opět celý týden skoro nezastavila, to pak ten týden uteče mrknutím oka, ale sakra se nadřete. V neděli jste schopný minimálního pohybu, odvalení se z gauče na záchod, nebo do kuchyně pro jídlo a to bych si ještě přála, aby mě tam někdo při nejlepším donesl jako princeznu v náručí. :D No vážně, až tak moc jsem unavená a musím nabrat sílu předtím, než vypukne další týden. BTW ... všimli jste si, že poslední dobou takovýmhle "stěžovacím" odstavcem začíná skoro každý můj článek? S tím bych měla něco udělat a né Vám tady jen neustále bulet. :D

Ale brečet dneska budu asi v celém článku. Nebo alespoň z jeho začátku. Abysme si to ujasnili. Tento týden byl divnej ... divnej v takovým slova smyslu, že se stalo pár věcí, které mě totálně vycucnuli, vzali mi energii, sílu, elán, náladu, chuť něco dělat a hlavně motivaci. Nechci to tu rozebírat nějak do detailů. ale přeci jenom to trochu nakousnu, ať víte, o co běží. Jak asi víte, dřív jsem chodila cvičit s Nikčou a teďkon momentálně s Danem. Jenže, časy se mění a s Nikčou bohužel nemáme už vůbec čas chodit do fitka na ty naše tolik milované a hlavně zábavné tréninky u kterých jsme se tolik nasmály a které nám tolik zlepšovaly dny. Jak asi víte, pracujeme spolu a Nikče se prohodily směny, takže pracuje úplně opačně, než já. Když já mám ranní, ona má odpolední a naopak. Což nám moc nehraje do karet ani co se týče nějakých plánů a hlavně co se týče společného cvičení a návštěv fitka. Nikča to má ještě těžší, protože se nedonutí jít cvičit sama, s čímž já už problém moc nemám, ale přeci jenom mám raději tréninky trávit s někým po boku, když si s někým mezi sériemi můžu popovídat, zasmát se a když mi někdo při poslední sérii křičí do ucha, že těch pár posledních opakování zvládnu. 

Takže jsem začala chodit cvičit s Danem, jenže tomu je taky konec a z pravidelného tréninku s ním se stanou jen tréninky občasné, jelikož nám to časově nevychází a hlavně Dan mé svého sparing kámoše už pár let a ten zas nemůže chodit v časy, kdy můžu já, takže je to takový komplikovaný a raději jsem řekla, ať chodí cvičit spolu, že jim nebudu narušovat jejich tréninky, který trvají už třeba přes dva roky. Tím pádem z toho vznikla taková menší krize, smutek a chuť cokoliv dělat se vypařila, protože jsem najednou byla na cvičení úplně sama, jako bonus v novým fitku, kde nikoho neznám.