Je to přesně rok, co jsem začala žít jinak, skoro rok, co jsem si založila blog a proto jsem chtěla tak nějak tohle moje první výročí oslavit i s Vámi tímto článkem. Chci Vám popsat moje pocity a dojmy z tohoto roku, kouknout s Vámi zpětně, co se změnilo, co ne, ukázat Vám fotku před a po a hlavně říct, co plánuji, co bych chtěla změnit a jaký jsou moje cíle do dalšího roku.

Jsem zrovna v takový blogovací fázi a náladě, kdy jsem připravená na to, psát k Vám teď asi nejvíc upřímně, jak jsem kdy dokázala. Ne, že bych předtím upřímná nebyla, ale je tu jedna věc, kterou jsem Vám nepřiznala. Možná to bylo proto, že jsem měla strach, možná proto, že jsem nechtěla, aby to někdo věděl a taky možná proto, že je to hodně citlivý téma a nerada o tom mluvím, nebo píšu. Jsou totiž lidi, kteří tento článek budou číst a na konci si řeknou : Ježiš, to je magor a pak je ta druhá možnost, že u Vás najdu pochopení a Vy budete rádi, za to, že jsem k Vám teď tak upřímná, i když to není zrovna nejlehčí. Já ale doufám, že tenhle článek někomu pomůže. Milionkrát jsem tu psala můj příběh s poruchama příjmu potravy. Kdo můj blog sledujete, jistě víte, že se snažím článkama pomáhat a motivovat ostatní, aby do problému s jídlem nespadli, nebo aby z nich co nejsnadněji utekli.

Když jsem začala před rokem s blogem, věděla jsem, že nedokážu psát o jednom problému, který mě provázel hodně dlouhou dobu. Teď je to rok od začátku, kdy jsem s tím začala bojovat, je to pryč, je to fuč, někde v minulosti, daleko za mnou a už se to nikdy nevrátí a proto jsem konečně připravená o tom mluvit a přiznat Vám, že přejídání zdaleka nebyl můj největší problém. Začneme, ale od začátku.