DOSTALA JSEM ROZUM, TŘIKRÁT HURÁ

17. července 2016



Ahoj! To jsem zase já! :)


Dneska bych Vám chtěla popovídat o něčem, co si myslím, že je případ číslo jedna v tom, že lidem nevydrží motivace, vůle a nějaký boj za lepší postavu a celkově lepším stavem těla a mysli vzdají. 


Možná protože jsem byla vždycky přehnaně sebekritická, hledala jsem všemožný detaily, jen abych si z nich mohla vypěstovat mega mindrák, možná právě proto byla moje cesta k zdravýmu životnímu stylu a celkové pohodě tak klikatá a složitá. Sice se mi extrémně moje cíle a představy například o hezké postavě změnili, ale musela jsem si k tomu dojít sama a kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se jednou nebudu usilovně trápit hladovkama, jen abych měla "thigh gap", nebo vystouplý žebra, řekla bych, že je to magor.


Jak je naprosto normální a podle mě je tím každý prokletý, chceme to, co nemáme. Takže já jakož to prcek po mamce, jsem vždycky chtěla bejt vyšší. Jakož to holka, který nikdy nikdo nekoukal do výstřihu, jelikož by tam nic neviděl, jsem vždycky chtěla velký prsa a jakož to holka, která prostě nebude mít dlouhý, hubený nožky, jak dvě párátka, jsem o nich tak moc snila. Často jsem mému tělu dávala zabrat právě kvůli tomu, že jsem se s ním neuměla smířit. A nejenom tělu, mnohem víc svojí hlavě a myšlení. 
Nevím, takhle zpětně si to neumím vysvětlit, ale nezávislej sledovatel mých myšlenek, by si podle mě řekl, že jsem se na to tak moc soustředila proto, že jsem si naivně myslela, že to dostanu. Že asi prostě jednou budu mít aspoň o deset centimetrů víc, nebo že mi narostou o dvě čísla prsa. Samozřejmě bez plastiky. 
Další prokletí, který mě hodně ovlivňovalo bylo to, že když jsem teda například usilovnýma hladovkama konečně dosáhla toho, že jsem měla nohy, jak dvě špagety, tak jak jsem si hrozně přála ... stejně jsem nebyla spokojená. Chtěla jsem je ještě víc špagetový. Jednoduše řečeno ... když jsem nečeho dosáhla, hnala jsem to ještě dál, takže jsem v podstatě nikdy nebyla spokojená. Byly to furt jen vzdálené cíle, které možná ze začátku člověka motivují, ale pak ho hrozně ničí.

V takovém rozpoložení si člověk nedokáže užít nic. Nebo alespoň já jsem to tak měla. Neuměla jsem si užívat moje milovaný nakupování, protože jsem si ve všem připadala hrozně a říkala jsem si, že kdybych měla postavu takovou a makovou, slušelo by mi to mnohem víc. Neuměla jsem si užívat jídlo ani normální a už vůbec ne žádnej #cheatmeal. To pak mojí hlavu zřaly výčitky.
Neuměla jsem se bavit s lidma, chodit mezi nový lidi, protože jsem si nevěřila. Cvičení mě bavilo jen pár dní a pak mě to hned přešlo, protože moje cíle byly tak vzdálené, neudržitelné a nereálné, že nějakým jedním během, by mě to nikam neposunulo. 


Abych byla upřímná, tahle přehnaná sebekritičnost byla největšího rozměru zhruba před takovými čtyřmi měsíci. Moje sledovanost na Instagramu (btw ... hrozně děkuju za 15k), blogu, Facebooku hrozně stoupla během chvilky a já jsem cítila hrozně tlaku. Chodilo mi dost vzkazů, jak jsem největší motivace, radila jsem lidem jak jíst a cvičit a jednoho dne jsem si sedla k blogu a zjistila jsem, že už mi to nedělá radost. Spíš jsem si říkala, jestli jsem dost dobrá, jestli mám postavu odpovídající mému propagování #fitness a proč Vás motivuju zrovna já, když Instagram je plnej daleko namakanějších #fitnessgirl.
Neměla jsem chuť dělat zdravý jídla, chodit do fitka a ani psát na blog. V tu chvíli jsem si řekla a dost! Musím se naučit mít ráda, konečně přijmout svoje tělo, takový jaký je, protože nechci zase přijd o to, co mě tak hrozně naplňuje a já to tolik miluju.


V tu dobu jsem se rozhodla, že budu ukazovat i moje stinné pocity a stránky. Psát blog autenticky, upřímně a že konečně budu moct říct, že jsem zdravá, jak tělem, tak myslí. Za tu dobu jsem dostala asi nejvíc vzkazů, emailů a komentářů o tom, jak máte rádi můj blog, jak se Vám články hezky čtou a jak je to hrozně motivující, číst taková slova, od někoho jiného. Protože to samy znáte. 

Slavnostně oznamuji, že už se fakt neženu za dokonalostí. Sice vím, jaké je moje #dreambody, ale už je přizpůsobeno tomu, jak se moje tělo dokáže tvarovat a jaké má předpoklady. A hlavně, abych ho dosáhla i když jsem takovej #foodlover. Konečně se můžu podívat do zrcadla a říct si, že jsem spokojená, protože ani nepomyslím na to, jak mě vidí ostatní. Důležitý je prostě to, co si myslím já a dělat všechno s tím nejlepším svědomím a vědomím, ale zároveň se zdravým přístupem. Samozřejmě nemyslím to, že se teď jako přejídám a válím a je mi jedno, co si o mě kdo myslí. Naopak ... makám, zrovna včera jsem si dala svojí osobní challenge a to uběhnout prvních 10 kilometrů. A víte čím jsem si jistá, že kdybych takhle vyběhla před pár měsíci, říkala bych si, že to nedokážu, že na to nemám, protože jsem si nevěřila a fakt bych to nezvládla. Včera jsem si dala sluchátka do uší se slovy v duchu, že to zmáknu. A stalo se. :)))



Všichni ze sebe dělaj dokonalý a ve skutečnosti jsou nešťastný a se sebou nespokojený.

Přehnaná sebekritičnost a přísnost nikam nevede a víc si uškodíte, než pomůžete. Mějte se rádi, konečně přijměte svoje tělo, takový jaký je a dotáhnete to dál, než si myslíte. 
Přeji hezkou neděli a snad se Vám teď tyhle články líbí, protože mě tak děsně baví psát. :)

17 komentářů

  1. ❤️❤️❤️❤️ Nejlepší jsi! Fakt miluju! 😚

    OdpovědětVymazat
  2. Peťo,nádhernej článek! Jsem teď ve stejně blbým rozpoložení jako jsi byla před dobou i ty... Jsem snad na dobré cestě mít se ráda,doufám.Je to sakra těžký nemyslet na to,co si budou myslet ostatní a kdesi cosi.A jde to sakra pomalu... Díky za tenhle článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, děkuju, děkuju! :) Jde to pomalu, ale když na to budeš pracovat a nevzdáš to, bude líp. :* Drž se!

      Vymazat
  3. Nejhorší je, že ano, taky myslím na to, co si řeknou ostatní...ale to MÍT SE RÁD, koukat na sebe a říct si, jo si hezká holka a mam se ráda taková..to je tíííha, to mi nejde a ten mozek a myšlení jak Peéťa píše, to mi přijde jak nejtěžší část :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk na tom musí pracovat. Nejdřív si to prostě namlouvat a časem tomu uvěří. Dojde mu, že prostě takhle vypadá a nezmění to. Nikdy nebudem někdo jinej a musíme se naučit mít rádi. :) Přeju hodně štěstí.

      Vymazat
  4. Super článok.Pred nedávnom som bola ako ty na začiatku...moje telo=hrôza.Vstúpila som si do svedomia a povedala si ,s tym musim nieco urobit!!!Velkou motiváciou si mi ty...takze po nejakej dobe ci uz s cvičenim a aj tym správnym jedlom sa moje telo zacalo menit ale este to stale neni ono,stale je co zlepšovať.Takže laska k telu ako vyzerá je teraz tak 50%...hm snad v buducnosti budem mat rada svoje telo ale k tomu je este ďaleká a tvrdá cesta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :)) Je dobře, že ses rozhodla s tím něco dělat. Přeju hodně štěstí a určitě bude už jen líp.

      Vymazat
  5. Peti, úžasně jsi to napsala. A podle mě máš božskou postavu. :) Krásný den, Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc Ivo! :))) Zítra bude na blogu tričko :*

      Vymazat
  6. Krásně napsané!! Přesně o tohle se snažím i já... mám chvilky, kdy si řeknu, že se mám ráda, ale za hodinu je to zase jinak a já se svým tělem nejsem ani trochu spokojená!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc. :) Musíme na tom pracovat a jednou přijde ten moment, že už se budeme mít rády navždy. :D Věřím v to!

      Vymazat
  7. Najkrajší článok, ktorý som od teba čítala ♥

    OdpovědětVymazat
  8. Jeden z tvých nejlepších článků!Klobouk dolů :) Četla jsem ho jedním dechem.

    OdpovědětVymazat
  9. "Že asi prostě jednou budu mít aspoň o deset centimetrů víc, nebo že mi narostou o dvě čísla prsa. Samozřejmě bez plastiky." Tak v tomhle se úplně vidím. Jsem taky ten typ, co má prsa spíš po tatínkovi :) Ale když jsem se dívala tady, tak mi přijde, že dneska jsou ta zvětšená prsa už krásně přirozeně vypracována. Docela se teď kochám :) No prostě jako každá chci něco co nemám.

    OdpovědětVymazat

Moc si vážím každého Vašeho komentáře. ♥