Dovolte, abych Vás přivítala u něčeho, co jsem plánovala hrozně dlouho. Pořád jsem nevěděla, jestli to bude mít smysl. Za prvé mi bylo jasné, že mi to dá spoustu práce, za druhé jsem nevěděla, jestli se ke mě někdo připojí a za třetí jsem nevěděla, jak pořádně moje myšlenky přenést do tohoto nápadu a zrealizovat ho.
Ale nakonec jsem se rozhodla, že do toho půjdu! A Vám tak dám malý a
trošičku opožděný vánoční dárek.
Dneska pro Vás mám článek, o který jsem se s Vámi chtěla podělit už delší dobu. K psaní si dneska pouštím playlist ze Spotify, takže jsem zvědavá, jestli ho vydržím nevypnout až do konce. K psaní příspěvků na blog totiž potřebuju hrobový ticho, nikdo mě nesmí rušit a vždycky celou dobu psaní ignoruju všechny upozornění na počítači a mobilu ze sociálních sítí. :D V dnešním článku bych se s Vámi chtěla pobavit o tom, jaký mám názor na mýty o hubnutí a o zdravém životním stylu a chtěla bych se s Vámi podělit o ty nejvíc rozsáhlý, kterýma si škodí hodně začátečníků.
První a nejčastější mýtus, který si snad vyzkoušel každý z nás ... když chci zhubnout, musím hladovět. Ano, člověk když hladový, tak opravdu hubne, ale má to hned několik háčků. Ten první a nejmíň příjemný háček... Vy když hubnete hladověním, hubnete nejprve svalovou hmotu a ne tuk. Proto když se dáte do hubnutí například za účelem toho, že chcete mít pevné nohy, po zhubnutí hladověním a nejedením pravděpodobně zmenší jen svůj objem, ale pořád budou rosolovité a opravdu se nezpevní. Další nepříjemný háček ... Vaše tělo si bude dělat zásoby a je možné že se Vám kila brzy vrátí. Pokud držíte nějakou hladovku, Vaše tělo si s každým jídlem uloží všechno do tukových zásob, protože jakmile ho nakrmíte, ono si řekne : "Ty jo, on/a mi dává tak málo jídla, musím si tohle uložit do zásob, protože budu pak zase dlouho hladovět." No a když jsem zmínila přibrání váhy nazpátek, myslela jsem tzv. jojo efekt. Většinou totiž lidé, kteří nejí a hubnou tímto způsobem, tuhle "zázračnou" dietku moc dlouho nevydrží a zase se brzy pustí do papkání a při nejhorším ještě do hodně nezdravého papkání. Nedá se to vydržet, je to moc přísné a rozhodně to není trvale udržitelné. Proto naberou hned kila zpět a většinou ještě pár kilo navíc. Taky znáte někoho z okolí kdo neustále hubne a pak ho vždycky potkáte a má kila zase nahoře a takhle pořád dokola? To jsou právě lidi, kteří hubnou tímto způsobem. Hladověním si zkrátka o hodně víc uškodíte, než aby jste tělu pomohli k lepším tvarům a postavě. Většinou tuhle metodu zařazují začátečníci, kteří nevědí, jak zlepšit postavu a taky lidi, kteří nemají trpělivost, nebo dostatek času na zhubnutí. Proto začněte na postavě do plavek makat už teď a ne 14 dní před létem, aby jste se mohli hubnout zdravě, přirozeně a hlavně aby jste po létě kila neměli zase nahoře.
Tak jsem si říkala, jaký dneska udělám článek a nakonec jsem se vrhla na recept. Všude byl teď samej Halloween, samý dýně a já jsem se rozhodla, že taky připravím poprvé něco z té tolik vychvalované Hokaido. :) Nějaký recept na dobrý oběd tu totiž nebyl opravdu dlouho a tak jsem se vrhla na tuhle dobrotu, abych Vám ji mohla nafotit, abych se o ni s Vámi mohla podělit a taky, abych si ji zkusila udělat na vlastní kůži. Tyhle noky jsem totiž jedla jen jednou a to u Nikči, která mi je připravila a mě tak hrozně zachutnaly, že jsem si je musela udělat taky, i když mě Nikča strašila tím, jak je to hrozně pracná záležitost a že dýně byla skoro až na stropě. :D Já jsem to přeci jenom hecla, můžu Nikči trvzení potvrdit, ale ta chuť za to opravdu stojí. A moje mamka, která nejí vůbec zdravě dokonce řekla, že jsou úplně srovnatelný s klasickými bramborovými. No vyzkoušejte a posuďte sami. :)
NOKY
dýně Hokaido
žitná mouka (můžete samozřejmě použít i jinou)
rozemleté ovesné vločky
pepř
sůl
OMÁČKA
sójová smetana
kuřecí maso
česnek
cibule
pažitka
pórek
koření
majoránka
pepř
sůl
NOKY
Dýni rozkrojíme, vydlabeme a nakrájíme na menší kusy. Dáme vařit do osolené vody, aby změkla a poté scedíme a necháme pořádně vychladnout. Když je dýně studená, začneme přípravou těsta. Z nejhoršího z ni sundáme slupku a rozmělníme ji vidličkou. Začneme přisypávat mouku a tvarovat těsto pomocí rukou. (Tahle část přípravy je asi ta nejhorší a nejtěžší, takže se připravte, že dýně bude až na stropě, protože hodně lepí. :D) Přisypávejte mouku, dokud bude těsto lepit. Nakonec přisypeme i trochu rozemletých ovesných vloček, aby těsto ještě líp drželo. Poté vytvarujeme těsto do dlouhých hadů a nakrájíme na kostičky. Ty potom hodíme do vroucí, osolené vody a čekáme, než se noky uvaří. Doporučuji je vyndat tak 2-3 minuty potom, co všechny vyplují, ale raději jeden vezměte, rozřízněte a koukněte, zda už jsou. Scedíme, propláchneme teplou vodou a můžeme podávat.
OMÁČKA
Kuřecí maso si nakrájíme na kostičky, okořeníme a osolíme. Mezitím si na pánvičce na kapce oleje osmahneme cibulku na jemno a dva stroužky česneku vcelku. (ty po uvaření omáčky vyndejte) Přidáme maso a orestujeme ho. Když je maso orestované, zalijeme ho sójovou smetanou, podle hustoty i vodou, přidáme pórek, pažitku a necháme chvilku podusit pod pokličkou. Potom už jen sundáme pokličku, popřípadě necháme trošku vypařit vodu a můžeme podávat.
Dneska mám pro Vás krátký, nečekaný a spontánní článek, ale doufám, že to vysvětlím tak jak bych chtěla. Dneska jsem měla čas ráno prolítnout komentáře u včerejšího článku a opět tam bylo pár anonymních. Jak asi víte, dřív jsem si tyhle komentáře hrozně brala, nedokázala jsem je vstřebat a povznést se na ně a na nějaký čas jsem je tenkrát i zakázala. Ovšem před nějakou dobou mi došlo, že jsem hold blogerka, ne každý se mnou bude vždycky souhlasit a občas se najdou i lidi, kteří mi svou kritikou chtějí pomoct a poradit mi, jak se zlepšovat. Takže svým způsobem mě to teď i baví, nechávat si od ostatních poradit, co tady třeba zlepšit, abych se mohla někam posouvat. Za takovou kritiku děkuji.
Hezkou válecí, odpočinkovou neděli plnou nic nedělání Vám přeji. Alespoň taková bude ta moje. Opět a konečně jsem se překulila přes další týden a máme tu zase neděli. Pardon, ale neutíká to nějak? Občas mi přijde, že ten život utíká opravdu rychlostí blesku a hlavně, když jsem se opět celý týden skoro nezastavila, to pak ten týden uteče mrknutím oka, ale sakra se nadřete. V neděli jste schopný minimálního pohybu, odvalení se z gauče na záchod, nebo do kuchyně pro jídlo a to bych si ještě přála, aby mě tam někdo při nejlepším donesl jako princeznu v náručí. :D No vážně, až tak moc jsem unavená a musím nabrat sílu předtím, než vypukne další týden. BTW ... všimli jste si, že poslední dobou takovýmhle "stěžovacím" odstavcem začíná skoro každý můj článek? S tím bych měla něco udělat a né Vám tady jen neustále bulet. :D
Ale brečet dneska budu asi v celém článku. Nebo alespoň z jeho začátku. Abysme si to ujasnili. Tento týden byl divnej ... divnej v takovým slova smyslu, že se stalo pár věcí, které mě totálně vycucnuli, vzali mi energii, sílu, elán, náladu, chuť něco dělat a hlavně motivaci. Nechci to tu rozebírat nějak do detailů. ale přeci jenom to trochu nakousnu, ať víte, o co běží. Jak asi víte, dřív jsem chodila cvičit s Nikčou a teďkon momentálně s Danem. Jenže, časy se mění a s Nikčou bohužel nemáme už vůbec čas chodit do fitka na ty naše tolik milované a hlavně zábavné tréninky u kterých jsme se tolik nasmály a které nám tolik zlepšovaly dny. Jak asi víte, pracujeme spolu a Nikče se prohodily směny, takže pracuje úplně opačně, než já. Když já mám ranní, ona má odpolední a naopak. Což nám moc nehraje do karet ani co se týče nějakých plánů a hlavně co se týče společného cvičení a návštěv fitka. Nikča to má ještě těžší, protože se nedonutí jít cvičit sama, s čímž já už problém moc nemám, ale přeci jenom mám raději tréninky trávit s někým po boku, když si s někým mezi sériemi můžu popovídat, zasmát se a když mi někdo při poslední sérii křičí do ucha, že těch pár posledních opakování zvládnu.
Takže jsem začala chodit cvičit s Danem, jenže tomu je taky konec a z pravidelného tréninku s ním se stanou jen tréninky občasné, jelikož nám to časově nevychází a hlavně Dan mé svého sparing kámoše už pár let a ten zas nemůže chodit v časy, kdy můžu já, takže je to takový komplikovaný a raději jsem řekla, ať chodí cvičit spolu, že jim nebudu narušovat jejich tréninky, který trvají už třeba přes dva roky. Tím pádem z toho vznikla taková menší krize, smutek a chuť cokoliv dělat se vypařila, protože jsem najednou byla na cvičení úplně sama, jako bonus v novým fitku, kde nikoho neznám.
Je to přesně rok, co jsem začala žít jinak, skoro rok, co jsem si založila blog a proto jsem chtěla tak nějak tohle moje první výročí oslavit i s Vámi tímto článkem. Chci Vám popsat moje pocity a dojmy z tohoto roku, kouknout s Vámi zpětně, co se změnilo, co ne, ukázat Vám fotku před a po a hlavně říct, co plánuji, co bych chtěla změnit a jaký jsou moje cíle do dalšího roku.
Jsem zrovna v takový blogovací fázi a náladě, kdy jsem připravená na to, psát k Vám teď asi nejvíc upřímně, jak jsem kdy dokázala. Ne, že bych předtím upřímná nebyla, ale je tu jedna věc, kterou jsem Vám nepřiznala. Možná to bylo proto, že jsem měla strach, možná proto, že jsem nechtěla, aby to někdo věděl a taky možná proto, že je to hodně citlivý téma a nerada o tom mluvím, nebo píšu. Jsou totiž lidi, kteří tento článek budou číst a na konci si řeknou : Ježiš, to je magor a pak je ta druhá možnost, že u Vás najdu pochopení a Vy budete rádi, za to, že jsem k Vám teď tak upřímná, i když to není zrovna nejlehčí. Já ale doufám, že tenhle článek někomu pomůže. Milionkrát jsem tu psala můj příběh s poruchama příjmu potravy. Kdo můj blog sledujete, jistě víte, že se snažím článkama pomáhat a motivovat ostatní, aby do problému s jídlem nespadli, nebo aby z nich co nejsnadněji utekli.
Když jsem začala před rokem s blogem, věděla jsem, že nedokážu psát o jednom problému, který mě provázel hodně dlouhou dobu. Teď je to rok od začátku, kdy jsem s tím začala bojovat, je to pryč, je to fuč, někde v minulosti, daleko za mnou a už se to nikdy nevrátí a proto jsem konečně připravená o tom mluvit a přiznat Vám, že přejídání zdaleka nebyl můj největší problém. Začneme, ale od začátku.
Ahoj! To jsem zase já! :)
Dneska bych Vám chtěla popovídat o něčem, co si myslím, že je případ číslo jedna v tom, že lidem nevydrží motivace, vůle a nějaký boj za lepší postavu a celkově lepším stavem těla a mysli vzdají.
Možná protože jsem byla vždycky přehnaně sebekritická, hledala jsem všemožný detaily, jen abych si z nich mohla vypěstovat mega mindrák, možná právě proto byla moje cesta k zdravýmu životnímu stylu a celkové pohodě tak klikatá a složitá. Sice se mi extrémně moje cíle a představy například o hezké postavě změnili, ale musela jsem si k tomu dojít sama a kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se jednou nebudu usilovně trápit hladovkama, jen abych měla "thigh gap", nebo vystouplý žebra, řekla bych, že je to magor.
DOBRÉ RÁNO!
Moje dovolená se chýlí ke konci, dneska je její poslední den a než se odkulím z postele na lehátko k bazénu a budu chytat poslední paprsky, než přijde hlášená mega bouřka, rozhodla jsem se zase sepsat nějaké povídání. Už dlouhatánsky dlouho tu nebyl žádný článek, kde bych zase vypsala moje pocity, nálady, citové rozpoložení, aktuální stav mysli a kde bych tak nějak popovídala o všem a přitom o ničem, jako to mám v oblibě.
Dneska bych se chtěla zaměřit na můj pohled, co se týče zdravého životního stylu a celkově mého příběhu. Jak se můj pohled na zdravý životní styl změnil, k čemu jsem dospěla a jak chci dál pokračovat. Za prvé bych chtěla určitě zmínit to, že kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu blogovat o zdravým jídle, o pravidelném stravování a o cvičení, asi bych si ťukala na hlavu. Nacházela jsem se v takové životní situaci, že jsem prakticky nevěděla, jak se najíst tak, abych z toho neměla výčitky, nebo aby to nebyl jen další špoušteč přejídání. Moje myšlenky byly jen jídlo, jídlo a jídlo. A když si člověk neví rady u jedné z nejzákladnějších potřeb, kterou prostě musí dělat, musí se najíst a dokonce několikrát denně, je to vážně náročný. Jak pro tělo, tak pro psychiku.
(dneska u hodně ukecaného)
Pokud mě sledujete na Instagramu, mohli jste si dneska všimnout mé fotky před a po půl roce mého snažení, které se týkalo hlavně boje proti problémům spojených s jídlem. V úterý to bylo totiž přesně 6 měsíců, co jsem sebrala poslední síly a po dlouhých letech se odhodlala k tomu, změnit zase svůj život a dostat se z toho všeho.
Ahoj!
Pokud můj blog pravidelně sledujete, jistě jste se dočetli v mém nedávném článku "FITNESS RADOSTI", že jsem si po dlouhém odolávání konečně pořídila knížku s názvem "Co Vám výživoví poradci neřeknou, protože to neví." A musím říct, že jsem udělala dobře, knížka mi dala hodně a myslím, že dá každému, kdo si ji přečte. Rozhodla jsem se Vám knížku trošku přiblížit a nalákat Vás na to, abyste si ji taky pořídili, protože je to taková bible pro každýho, koho zajímá zdravý jídlo a cvičení a konečně Vám to z hlavy dostane ty nesmyslné mýty, které teď hýbou fitness světem a všem nesmyslně ovlivňují jejich přístup k tomu všemu.
Teď bych chtěla sepsat článek, který doufám, změní pohled na cvičení lidem, kteří mají stejné názory, jako moje mamka. A i když se mnou někdo nebude souhlasit, já Vám to neberu. Víte, že tady na blogu popisuju jen to, co funguje na mě a je jen na Vás, jak s informacemi naložíte. Každý to máme jinak. :)
Dobrý večer!
Dneska ráno jsem si nějak hnula se zády a proto mám dneska neplánovaný rest day. Což znamená, že místo večerního cvičení mám konečně jeden den čas taky na můj blog a dneska ho nebudu zanedbávat, odpovím konečně všem na vzkazy, komentáře a samozřejmě napíšu i článek, ten dnešní věnuji tomu, proč jsem zastánce toho, že váha na čísle nic neznamená.
Ahoj!
Máme tu pátek a tento článek bych chtěla věnovat všem, kteří se hrabou, nebo chtějí vyhrabat z nějaké poruchy přijmu potravy. Ať už se přejídáte, držíte nesmyslné diety, bojíte se jídla, jídlo zvracíte.
Nemáš už energii na nový začátky, nebo Ti došla síla a motivace k tomu se z toho všeho dostat? Chci Vám dát dneska radu, jak začít naposledy a to nejlépe hned po dočtení článku. Stačí sebrat poslední síly a udělat pápá stresu z jídla.
Ahoj!
Doufám, že nespíte a čekáte na článek. :D
Teprve teď jsem se zastavila po celém týdnu a jestlipak víte na co jsem se celý ten týden těšila? Těšila jsem se nejvíc na to, až dneska přijdu po práci domů, trochu poklidím, dám si dobrou véču, což dneska byl tuňákový salát se sezamem (docela se překonávám a začínám baštit hodně zeleniny, tak mám ze sebe radost, dělalo mi to hroznej problém, zeleninu jsem odjakživa nesnášela. :D), udělám si kafíčko, přikryju se dekou, na břicho položím noťas a budu něco sesmolovat a sepisovat sem na blog.
Ahoj!
Když jsem napsala název tohodle článku, okamžitě jsem si vybavila mojí oblíbenou reklamu, kterou už boužel v televizi nedávaj. Byla to reklama myslím na nějaký jogurt, kde se říkalo něco jako "Honí Tě mlsná? Dej si náš jogurt." Během těchto slov zdrhala nějaká hubená paní po zahradě s totálně zoufalým výrazem, protože se jí snažil dohonit dort v životní velikosti, kterej měl nohy i ruce. Pokaždý mě ta reklama rozesmála, protože jsem se úplně viděla v tý její situaci a uměla jsem si živě představit, jak chce utýct za každou cenu, ještě víc než kdyby hrála místo tý reklamy v nějakym hororu a chtěl by ji chytit nějakej vrah. :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Social Icons